Sedmnáctiletý středoškolák zkoušel 8. prosince 2000 po sedmé večer pracovat s videokamerou, kterou si jeho matka půjčila v práci. Už byla tma, když uslyšel výbuchy. Myslel, že si děti hrají s dělbuchy, ale když vyběhl na balkon, strnul.
„Na protějším domě viseli hlavou dolů jako pavouci černě oblečení chlapi. Další vběhli dolů do dveří a tmavé postavy se rýsovaly i proti nebi na střeše. Popadl jsem kameru a točil. Na sídlišti se toho nikdy moc nedělo, ale v tu chvíli jsem si všechno dokonale vynahradil,“ líčí s úsměvem expert na informační technologie.
Zadržení Jiřího Kajínka v Kurzově ulici na sídlišti Velká Ohrada mělo rychlý spád a Hanuš zaznamenal nejdůležitější okamžiky: jak policisté z Útvaru rychlého nasazení rozbili okno v pátém patře a naházeli dovnitř dělbuchy. Za chvíli už menší policejní kordon vyváděl hlavními dveřmi Kajínka.
Nevěděli, o koho jde
„Tehdy nikdo z přihlížejících nevěděl, kdo ten chlapík s pytlem na hlavě je. V první chvíli jsem si myslel, že policisté někoho zachraňují, nebo mají cvičení,“ říká Hanuš.
Přesto hned nahrávku z „osmičkové“ kamery přehrál na VHS kazetu. Teprve pak sešel před dům, kde lidé diskutovali o tom, co právě viděli. Postupně se k nim dostávaly informace, že policie právě chytila nejhledanějšího uprchlíka z vězení, Jiřího Kajínka.
Když na místo přijela televize Nova, student v sobě objevil obchodního ducha. „Zeptal jsem se, kolik mi za nahrávku dají (záběry z ní jsou v horním filmovém pásu). A hned na ulici jsem jim kazetu prodal za zhruba dva tisíce korun. Zdůraznili, abych ji už dál nedával.
Jenže pak přijel pan Jiří Borovec z Primy, který na mě udělal velký dojem. Nedalo se mu odolat, takže jsem nahrávku prodal podruhé,“ s úsměvem vzpomíná Hanuš. Novinář ho prý pozval na večeři a do studia, kde mu ukázal střižnu. Natočili s ním i interview.
Filmařská celebrita
„Ta anabáze mi vynesla kolem pěti tisíc a do třetice ještě něco málo z ČT. Veřejnoprávní televizi jsem přece nemohl odmítnout! Zážitky umocněné výdělkem mě tak nadchly, že jsem i chvíli zvažoval přihlášku na FAMU. Nakonec jsem ji ale nepodal a nelituju,“ říká Hanuš.
Jeho pohotová akce a štěstí mu přinesly ještě další benefity. Sousedé ho poznávali z televize, svých pár minut slávy si užil i ve škole mezi spolužáky.
„Úžasně reagoval i náš starý profesor fyziky. Po této události si prý uvědomil, že můj talent dlí asi někde jinde a místo trojky mi dal v pololetí z fyziky dvojku,“ vzpomíná Hanuš.
Obyvatelé sídliště mezitím začali popouštět uzdu fantazii. Jeden přes druhého Hanušovi líčili, kdo kde Kajínka viděl. Jeden se dušoval, že si na lavičce četl noviny, jiný ho stoprocentně zahlédl v obchodě.
Jeho tvář však tenkrát ještě tak známá nebyla. Všímavý mladík si také uvědomil, že policisté museli zákrok nějaký čas připravovat. Na domě například dělníci spravovali střechu, která byla v pořádku.
Nečekaný zájem o jeho osobu Jana Hanuše někdy až zaskočil.
„Jednu dobu jsem i čekal, že u nás zaklepe policie a udeří na mě: Přiznejte se, mladíku, vy jste určitě věděl, že se v tom domě naproti skrývá Kajínek!“ dodává Hanuš.
