Zdá se, jako bychom se vrátili do roku 1982. Na stožáru vlaje sovětská vlajka, dřevěné chatky jsou vyzdobené rudými hvězdami a údernými hesly – Ameriku hrůza jímá, za námi je rudá Čína. Studenti ve svazáckých košilích se připravují na oslavy svátku pracujících. Za sebou již mají situace, které znají jen z vyprávění rodičů. Neminula je výroba prvomájových mávátek či soutěž o partyzánský samopal. Šťastnější z nich si užili i zařizování deviz před cestou do kapitalistické ciziny.
Do tábora Husí Krk ukrytého v lesích nedaleko Hořiček jezdí na dějepisný vzdělávací a prožitkový kurz zaměřený na přiblížení doby a života v období normalizace studenti třetího ročníku gymnázia pátým rokem. Letos si vyzkoušelo život před sedmadvaceti lety 135 mladých lidí, osm pedagogů a stejný počet instruktorů z řad bývalých studentů školy.
Soudruhu vole, oslovují se studenti
„Byli jsme nespokojení s tím, že mladá generace o době normalizace a reálného socialismu mnoho neví. Studenti se o tomto období učí až na konci čtvrtého ročníku před maturitou, kdy už mají úplně jiné myšlenky. Chtěli jsme mezeru v jejich znalostech vyplnit a vymysleli tento projekt. Cílem je, aby si děti prožily některé momenty z každodenního života, jaký prožívali jejich rodiče. Letos jsme se hodně zaměřili na fungování SSM, brannou připravenost či cestování,“ vysvětluje učitel dějepisu Pavel Mervart.
Všichni účastníci výletu do minulosti si navzájem říkají soudruhu či soudružko. K zaslechnutí jsou nejrůznější slovní spojení včetně oslovení „soudruhu vole“.
„Z důvodu nutnosti vrátit se v čase do bývalého režimu mi přišlo vhodné doplnit ono slovo o výraz soudruhu. Soudružky spolužačky však neoslovujeme podobnými výrazy v ženském rodě, ale různými komplimenty,“ říká s úsměvem osmnáctiletý Vojtěch Holotík.
Uvolněná atmosféra je cítit na každém kroku. Zábavu, která provází celý kurz, se učitelé snaží přiměřeně mírnit.
„Musí v tom být obojí. Bez zábavy a recese, která děti do hry vtahuje, to nejde. Zároveň se však snažíme, aby to nebraly příliš na lehkou váhu. Každý den na závěr vždycky probíráme, o co nám v jednotlivých blocích kurzu šlo,“ přibližuje Mervart.
Raději ne, říkají mladí lidé
Některým studentům se život v socialismu zalíbil. Po vyjmenování kladů, však nakonec převažují úskalí, přes která by se přenést nedokázali.
„Čekali jsme to mnohem horší. Působí to na mne dokonce tak, že to tehdy nebylo až tak hrozné, jak se všude říká. Život v kolektivu je zajímavější než ten současný. Lidé jsou navzájem spjatí, nejsou tu žádné kasty či skupiny. Na druhou stranu mi vadí kolektivní ranní rozcvičky. Úděsné je třeba také, že jsme museli hned na začátku odevzdat své osobní údaje. Teď kvůli tomu, že rodiče nejsou ve straně můžeme mít problémy,“ říká Holotík.
Ten si společně se spolužáky vyzkoušel také někdejší školní výuku. Kromě češtiny, angličtiny či dějepisu měli hodinu branné výchovy či občanské nauky.
„Učili se z dobových učebnic. Teď již například vědí, jak se řekne velká říjnová socialistická revoluce,“ říká Mervart.
Úskalí cestování na západ prožili všichni při vyřizování devizového příslibu, který znamenal možnost získat cizí měnu. Kdo uspěl, mohl jet do Rakouska. Neúspěšní žadatelé skončili na Rujaně.
