Útulek pro psy v Kolíně funguje desátým rokem. A stejně dlouhou dobu se o jeho čtyřnohé obyvatele stará Zdeněk Radoměřský. „Je to práce jako každá jiná,“ tvrdí jedenačtyřicetiletý ošetřovatel.
Jak jste se k práci se psy dostal?
Jsem zootechnik, pracoval jsem s dobytkem. A když se v Kolíně otevíral útulek, byl vyhlášen konkurz. Zúčastnil jsem se – a vzali mě. Ale se psy a jejich výcvikem jsem samozřejmě zkušenosti už měl.
Je to v útulku zábavnější, než u dobytka?
Bavilo mě to vždycky, ať už šlo o krávu, prase nebo psa. Ale v zemědělství je to teď bohužel problematické. A bylo to i víc stresové.
Přirostl vám během těch deseti let v útulku nějaký pes k srdci?
Nelze se tomu vyhnout. Člověk si řekne, že má rád všechny stejně, ale jsou i výjimky.
Je péče o útulek náročná?
Někdy hodně smutná, což je asi to jediné, co mi vadí. Když jsou lidi blbí a psi zanedbaní, to mě štve.
Taková práce se asi nedá dělat jen pro peníze…
Každou práci dělá člověk pro peníze, musím se nějak uživit. Ale samozřejmě – vztah ke psům je potřeba. Problém je však i druhá varianta. Kdyby tady dělal člověk, který by zvířata doslova zbožňoval, bude citově ovlivněný. Musí se to brát s rozumem, prostě jako práce. Každému se zkrátka nedá pomoct.
Setkáváte se často s agresivními psy?
Samozřejmě, občas se nějaký objeví. Pokud někoho pokousal, nějaká převýchova být musí. Nesmí pokousat toho, kdo si ho vezme.
