Horšovský Týn Dva v jednom. Syrový hrad i romantický zámek je Horšovský Týn. Kastelán Jan Rosendorfský tu stráví už jednadvacáté Vánoce. Silvestrovskou povinnost zkontrolovat o půlnoci zabezpečovací zařízení navíc před pár lety proměnil ve slavnostní rituál.
Je ve všech prostorách hradu taková zima?
Ano. Jen u mne doma je o pár stupňů tepleji. Ono to ani jinak nejde. Tak obrovský objekt prostě není možné přes zimu vytápět.
Jak to vypadalo v dobách, kdy tu žili původní majitelé?
Měli hodně služebnictva, což my nemáme. A služebnictvo topilo v kachlových kamnech, která dnes nefungují. Máme problémy s revizemi komínů, takže v kamnech zatopit nemůžeme.
Nešla by kamna zprovoznit?
Asi ano, ale znamenalo by to velké náklady, což si nemůžeme dovolit. Bohužel v devadesátých letech jsme sedli na lep elektrické lobby a všude jsme zavedli přímotopy. Teď můžeme jenom plakat, jak hloupě jsme se nechali nachytat.
Horšovský Týn je mezi svátky přístupný veřejnosti. Co všechno tu mohou lidé vidět? Máte nějakou upravenou vánoční trasu?
Letos máme o Vánocích otevřeno už pojednadvacáté, a to dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne. Zájem je každoročně docela velký. Přístupné jsou všechny okruhy, některé mají i vánoční výzdobu. Na okruhu věnovaném hraběnce Mitsuko samozřejmě není, u ní by křesťanské Vánoce působily nepatřičně, když pocházela z buddhistického Japonska.
Víte, jak hraběnka Mitsuko Aoyama prožívala Vánoce, když žila v Čechách?
Takhle dopodrobna jsem její život nestudoval, ale myslím si, že přestoupila na křesťanství, neboť jinak by si hraběte Heinricha Coudenhove Kalergiho vzít nemohla. Takže nejspíš křesťanské Vánoce slavili.
Hraběnka Mitsuko nežila na Horšovském Týně, ale na zámku v Poběžovicích. Co se ví o vánočních obyčejích zdejších obyvatel?
Biskupským hradem byl Horšovský Týn jen do husitských válek. Z té doby se žádné podobné památky nedochovaly. Víc dokladů máme z dob, kdy hrad patřil Lobkowiczům, a mnohem víc jich samozřejmě je z časů ještě pozdějších, po příchodu Trauttmansdorffů. Ti sem přišli po bitvě na Bílé hoře v roce 1622. Ovšem zprávy o Vánocích jako takových máme až z dvacátého století, ze vzpomínek knížete Rudolfa Trauttmansdorffa, který zemřel v roce 1996.
A jak tu prožíval Vánoce?
Rodina Trauttmansdorffů musela zámek opustit v roce 1948. Předtím jim sloužil jako chalupa, jinak bydleli ve Vídni. Kníže Rudolf mi vyprávěl, že tu trávili snad všechny Vánoce, co si pamatoval. A jeden rok dostali s bratrem od tatínka hokejky. Zima ovšem tehdy byla asi taková jako letos, takže kluci neměli kde hokejky pořádně vyzkoušet. A tak s nimi hráli v tanečním sále zámku. Za což si od otce samozřejmě vysloužili veliké pokárání.
Nějaké vánoční rodinné fotografie z té doby se nedochovaly?
Existuje několik snímků, kde jsou děti převlečené za andílky u vánočního stromečku v malé jídelně. Ale nedá se ani určit rok, a dokonce nejde ani s jistotou říci, že jde o děti Trauttmansdorffů.
Jak vypadají vaše Vánoce a konec roku?
Konec roku je neuvěřitelně hektický. Systém rozdělování peněz je nastavený tak, že se s koncem roku vždycky objeví nějaké prostředky, které je třeba ještě do konce roku utratit. Snažím se je investovat rozumně a nenakupovat nesmysly. Takže opravujeme zabezpečovací zařízení, dodělává se střecha na kostele svaté Anny, před čtrnácti dny jsme dodělali střechu na takzvané vejrovně, kterou v létě sebrala bouřka. Dodělávala se elektroinstalace. Kromě toho provádíme inventuru mobiliáře, který čítá sedmnáct tisíc položek. Připravujeme také vánoční prohlídky. Navíc do naší správy patří ještě dva kostely, kostel svaté Anny a kostel v Horšově. Tam se na Štědrý den odpoledne bude rozdávat betlémské světlo a bude tam mše pro děti.
Co k tomu musíte připravit?
Nazdobit kostel, nastěhovat betlém, potom ho zase odstěhovat. A řada zaměstnanců má dovolenou, takže toho opravdu není málo.
A jak tedy vypadá váš Štědrý den?
V poledne vyrazím s betlémským světlem do kostela v Horšově. Ve tři hodiny ho ještě vezu do kostela v Semněvicích, kde ho rozdávám tak do půl páté. Potom, totálně zmrzlý, přijedu domů, naložím se do vany a pak usnu.
Jak vypadá váš silvestr?
Mám svůj soukromý rituál, neboť jsem přesvědčený, že kastelán by měl svůj objekt do nového roku přivítat. Chci být první, kdo v novém roce do hradu přijde. V dobách, kdy jsme tu měli medvědy, jsem si o půlnoci chodil připít s hradem a s medvědy. Teď procházím hrad se sklenkou v ruce, vzpomínám na uplynulou sezonu a úderem půlnoci hradu připíjím. A to v naší krásné gotické kapli.
Procházíte všechny čtyři trasy?
To určitě ne.
Kolik mají dohromady kilometrů?
Změřené to nemám, ale když jdu zavírat okna, tak to rychleji než za padesát minut nestihnu.
Kudy tedy na Silvestra jdete?
Nejvíc hradní částí a kousek i zámkem. Ale atmosféru silvestrovské noci ovlivňují i lidé z Horšova, kteří vítají nový rok střílením petard. Nic proti tomu, ale měli by je střílet dál od kostela. Protože pak můj silvestrovsko-novoroční rituál pokračuje pravidelným výjezdem do Horšova, kde odpálená petarda spustí alarm v kostele a ten na dálku vypnout nejde. Takže se tu potkám s policisty, popřejeme si do nového roku a zase jedu domů.
Jak to tu vypadá, když napadne sníh? Je to hodně romantické?
Sníh moc romanticky nevidím. Spíš vidím hrablo a lopatu. Loni napadlo nejvíc sněhu za celých těch dvacet let, co tu jsem. Zámek je hodně členitý a jeho střechy vytvářejí různá úžlabí. Takže když napadne sníh, znamená to obléknout modráky, vylézt tam a z těch úžlabí sníh vyhazovat, aby při tání neteklo na půdu. Odhrabat se ale musí i celé nádvoří, aby nezatékalo do sklepů.
Práce kastelána tedy není nic romantického?
Kastelán musí umět všechno, ale nerad bych, aby to vypadalo, že tahle práce je jenom dřina, a nic jiného. Tak to není. Je to práce jiná než ostatní a já ji mám rád. Je to pro mne práce i koníček zároveň.
Straší tady?
Na tuhle otázku hrozně nerad odpovídám.
Tak jinak. Vystrašilo vás tu někdy něco?
Ne. Ale určitě existuje něco, co naše smysly nejsou s to uchopit. Vysvětluji si to jako jakousi energii, něco, jako je baterie v autě, díky níž nastartujete. A tahle energie se kumuluje především v kamenných stavbách. Proto se v tomhle hradě ze třináctého století cítím lépe než někde v paneláku.
Jak jste se vůbec stal kastelánem?
Žil jsem v Brně a hrozně jsem toužil být kastelánem na Pernštejně. Když odtud odcházela kastelánka do důchodu, bylo mi jednadvacet a řekli mi, že na to, abych spravoval takový hrad, jsem ještě moc mladý. Tak jsem to začal zkoušet jinde. Chtěl jsem spíš na hrad než na zámek. A v roce 1991 se objevila možnost zaskočit za kastelánku z Horšovského Týna, která odcházela na mateřskou dovolenou.
Jste vzděláním historik?
Ne, to pro práci kastelána není ani zapotřebí. Možná je to někdy spíš na škodu. Jsem strojař. I to se mi hodí. Máme velkou zbrojnici, kde svou původní profesi metalografa dobře uplatním.
Jaký byl pro vás přechod z Moravy na západ Čech? Pozoroval jste kulturní rozdíly?
Dodneška se s tím těžko smiřuju. Dobře znám jižní Moravu, tamní vesnice a pořád těžce nesu, že tady je výrazně méně patriotismu. Nechápu zničené kostely. Ačkoli nejsem věřící, nerozumím, že někdo může nechat zpustnout historický majetek tohoto typu.
Co přejete hradu do nového roku?
Hradu i sám sobě přeju, abychom ze všeho, co přijde, měli radost.
