Za svůj život svíral boleslavský rodák Jiří Just knipl mnoha letadel. Když mu bylo deset, zažil vyhlídkový let a rozhodl se stát pilotem. Do oblak vyráží dodnes. „Od mládí to byla vášeň. Jak k létání člověk čuchne, nemůže přestat,“ říká Just.
V patnácti osedlal větroně, létal navigační soutěže, zabýval se akrobacií, absolvoval motorový výcvik, dělal instruktora. Nakonec ho jako práškovacího pilota zaměstnali ve Slow Airu.
„Byl jsem se svým kádrovým profilem rarita, v roce 1968 mi totiž brácha utekl do Kanady,“ vzpomíná Just. Práce byla dobře placená, ale nebezpečná.
„Prášilo nás asi sto osmdesát a někdy se nás během roku pět zabilo. Takže jsme měli spočítáno, že se na nás musí dostat. Přesto byl každý přesvědčený, že jemu se nic nestane,“ vypráví pilot.
Mezi piloty v ČSA ho komunisti nepustili. Mrzí ho to, i když tuší, že jeho létání bylo dobrodružnější. Pochopení pro něj však po pětadvaceti letech došlo manželce. Rozvodem přišel i o dům, který postavil. „No co, stejně jsem pořád na letišti,“ říká Just.
Školí piloty, na nebe vozí parašutisty, občas práškuje, hlídá lesy před požáry. Vyprávět lidem o strojích by ho v chystaném muzeu Metoděje Vlacha bavilo. A ještě víc s nimi létat. „I když už svůj fanatismus potlačuju, pořád do všeho sednu rád,“ říká Just.
Své vášni obětoval manželství
Kdyby se sečetly hodiny, které prožil nad zemí, strávil by tam 458 dní v kuse. Kdo jiný by měl ukazovat stroje v muzeu letectví?
