„Hraní téhle hudební komedie mě velmi bavilo. Je o tom, co zná každý z nás: o vztazích mezi mužem a ženou od raného mládí až po stáří,“ říká Roman Vojtek s tím, že byl velmi rád, když mu plzeňské divadlo hostování nabídlo.
Jak moc se tahle inscenace liší od té pražské?
Minimálně, protože obě mají stejného režiséra – Antonína Procházku. Liší se jen v tom, že tady jsou tři jiní představitelé ostatních rolí, kteří sem samozřejmě vnášejí něco svého.
S divadlem jste začínal v Brně, teď hrajete hodně v Praze. Plzeň je vaším prvním hostováním takzvaně na oblasti. S jakými pocity jste tuhle nabídku přijal? Zvažoval jste třeba dojíždění nebo takříkajíc venkovské publikum?
Všude jinde je lepší publikum než v Praze. V Praze jsou diváci příliš zhýčkaní. Kdykoli jsme jeli s jakoukoli inscenací na zájezd mimo Prahu, dočkali jsme se lepších, spontánnějších reakcí.
Bral jste si od kolegů reference, zda do Plzně jít, či nejít, nebo jste rovnou na nabídku kývnul?
Reference jsem si nebral, protože jsem už několik představení v Plzni viděl. Kromě toho šéf zdejšího souboru muzikálu a operety Roman Meluzín mi nabízel role už asi osm let. Ale z nejrůznějších důvodů se to zatím nikdy nemohlo uskutečnit.
Takže po dlouhých námluvách přišla svatba. Jako v životě?
Skoro ano. S Romanem Meluzínem jsme spolu koketovali osm let. Manželku jsem si vzal taky skoro po osmileté známosti. Jste narozen ve znamení Berana. Berani jsou králové věčných začátků, dovedou rozjet nejneuvěřitelnější akce – ale pak nemívají sílu je dokončit.
Jak je to s vámi?
To jsem přesně já. Hrozně rád se vrhám do kdečeho po hlavě, a když to nevyjde, nevadí. Oklepu si beraní hlavu a jdu dál. Ale naštěstí mám celý život při sobě někoho, kdo mě nutí k řádu. Už dvacet let mám vedle sebe partnerky Kozorohy. Ty usměrňují můj život a dávají mu řád. Já nečtu poštu, neodpovídám, a i kdyby mi přišla obálka s modrým pruhem, zůstal bych v klidu. Takže jsem rád, že mám vedle sebe tyhle lidi, kteří brání tomu, abych žil v chaosu.
Co je pro vás v životě důležité?
Bude to znít jako klišé: že jsem zdravý já i lidé kolem mne, že mám fungující rodinu a práci, která mě baví. Nemám žádné mimořádné sny.
Označil byste se za spokojeného, šťastného člověka?
To rozhodně ano. Myslím, že mám docela štěstí na všechno, až se někdy bojím, aby odněkud nepřišla nějaká rána. Ale tak už to v životě je, že je člověk jednou nahoře a jednou dole. Celkově jsem ale životní optimista. Jste vůči případným ranám ve střehu? Pozoruji to na sobě asi pět měsíců, od narození dcery. Mám najednou docela jiné strachy, než jsem míval dřív. Už se všechno netočí kolem mého beraního ega. Život už je někde jinde. Takže jste coby otec dospěl? To musí posoudit někdo jiný. Ale tuším, že ano.
