Rozhodně nepatřím k lidem, kteří by mouše neublížili.
Naopak, ve snaze ublížit tomuto otravnému hmyzu jsem si už několikrát sám ublížil. Boj s mouchou je totiž velice nerovný zápas a jsou známy i případy, kdy vznětlivému člověku dokázal tento malý živočich zdemolovat celý byt a nakonec mu třeba ještě zlomil ruku.
Přitom málokdo ví, že se moucha dožívá průměrně jednoho měsíce. Je až nepochopitelné, kolik energie člověk vyvine, aby zavraždil někoho, komu zbývá třeba už jen několik dní života. Kde se v nás bere tolik agrese vůči něčemu tak malému?
Já osobně to mám z dětství, stejně jako většinu ostatních traumat. Moje pratetička, ke které jsem jezdil na letní prázdniny a taky na jídlo, byla zasloužilá muchobijka. Její domácnost na vesnici totiž sužovaly obrovské masařky, z kterých měli hrůzu i pavouci. Mírumilovná a bodrá stařenka se tak pokaždé po zaslechnutí blížícího se bzz náhle měnila v nemilosrdného bojovníka Vietkongu.
Okamžitě ovládla vzdušný prostor Svobodným slovem, které pro tyto účely odebírala, a nakonec donutila mouchu přistát na popraskaném okně. Tam ji pak popravila hranou kostnaté ruky a zručně vetřela do flekaté záclony. S plácačkou v ruce i usínala a pamatuji si, jak jednou jedna zoufalá moucha vlétla do kamen a pratetička v nich vzápětí speciálně jen kvůli ní zatopila, aby ji zpopelnila.
Jindy jsem zase obědval a náhle se pár centimetrů ode mě ozvala strašná rána. Něco fatálního mi šplíchlo do polívky. „Sviňa jedna!“ zařvala pratetička a rozmatlala zbytek vyvržené mouchy po stole. Byla to pro mě tehdy skutečně velice tvrdá škola. Kromě much v kuchyni totiž nesnesla pratetička už jen jedinou věc. Když se nedojídá polívka.
