Syn poprvé porazil otce

„Minuta do startu,“ ohlásil rozhodčí Jiří Dohnal minutu před tři čtvrtě na dvanáct účastníkům šestého ročníku Kamenického Dema MTB maratonu horských kol. Napětí by se dalo krájet. Někteří nedočkavci se nenápadně posouvali startovním polem dopředu, aby měli co nejvýhodnější pozici. Tři zástupci rodiny Houserů z Kamenice nad Lipou působili na rozdíl od ostatních cyklistů klidně. „Bereme to jako příjemnou vyjížďku a jednou do roka si zazávodíme,“ uvedl Jaroslav Houser. Třiačtyřicetiletý otec Jaroslav se čtrnáctiletým synem Jaroslavem a o rok mladším Jiřím startovali v sobotním závodě už potřetí. Speciálně se ale na maraton nepřipravovali. Rodina Houserů si trasu pětadvacetikilometrového závodu projela před týdnem. „Pokaždé si v cíli říkám, že příště začnu víc trénovat. Ale rok uteče jako voda a zjistím, že ostatní toho najedou podstatně víc,“ prozradil na sebe lékař pelhřimovské nemocnice, který letos najezdil něco přes tři sta kilometrů. Stejně jsou na tom v počtu najetých kilometrů i oba synové. Přesto bez problémů závod zvládnou. Dobrou fyzickou kondici mají totiž z fotbalu. Otec trénuje oba syny v místním žákovském klubu. Na rozdíl od loňského ročníku byla letošní trať závodu suchá a rychlejší. Otec Houser zvítězil loni nad oběma syny přesvědčivě. Nad Jaroslavem o šestnáct a nad Jiřím o jednadvacet minut. Mezi rodinnými příslušníky ale letos žádná sázka nepadla. Přesto nechtěl nikdo předem prohrát. „Chtěl bych tátu porazit. Ale je moc dobrý,“ sní starší syn Jaroslav o prvním vzájemném vítězství. A kdyby se to náhodou nepodařilo, tak by chtěl alespoň zlepšit svůj čas hodina pětatřicet minut. „To říká schválně. Brousí si na mě zuby už dlouho. Ale nahlas to neřekne,“ ví nejstarší Houser o ambicích syna. „A pokud s ním prohraji, tak to budu mít na talíři celý rok. Že už patřím do starého železa,“ dodal s úsměvem těsně před startem. „Dávejte si pozor hlavně ve sjezdech. Nerad bych vás viděl na operačním sále,“ nabádal otec nabuzené syny. Jako lékař už ví, co se může při cyklistickém závodě přihodit.
Startovní výstřel vyslal cyklisty na trať.
Jeden z nich, ve snaze předjet ty pomalejší, nepochopitelně po padesáti metrech vyjel na chodník a několik jezdců srazil. Do hromadného pádu se připletl i nejmladší Jiří. Zranil si zápěstí a musel si srovnat ohnutá řídítka. Přesto se nevzdal. Znovu nasedl na kolo a chvátal smazat ztrátu. V tu chvíli se propadl až na samotný závěr dvě stě šestnáctičlenného startovního pole. Když se v cíli objevili první závodníci, zbystřila pozornost Irena Houserová. S průjezdem každého dalšího jezdce se její nervozita zvyšovala. Jako osmdesátý v celkovém pořadí a první z rodiny protnul cílovou pásku v čase hodinu dvanáct minut a třináct vteřin čtrnáctiletý Jaroslav. Se ztrátou čtrnácti vteřin těsně za ním otec Jaroslav. „Paráda, konečně jsem tě porazil,“ vítal v cíli syn nadšeně otce. „Byl jsem před tátou hned od startu. Nikam jsem se neohlížel a jel, co to šlo,“ stručně popsal vývoj závodu. „Měl jsem na něj. Ale když už jsem ho dojel, tak mi dvakrát spadl řetěz,“ litoval porážky Houser nejstarší. Do cíle dorazil za čtyřiadvacet minut jako sto šestasedmdesátý i nejmladší Jiří.
„Kdo byl lepší?“ okamžitě vyzvídal a zapomněl na bolestivé zápěstí. „Přeci já,“ vyhrkl ze sebe starší bratr. I přes udivený výraz mladšího syna přiznal otec porážku. „Jednou to přijít muselo,“ potvrdil slova syna Jaroslava.
Příští rok chystá otec Houser odvetu. Chtěl by získat zpátky pozici nejrychlejšího z rodiny. Má v plánu najet víc kilometrů. Pokud to dovolí počasí, rád by jezdil do zaměstnání na kole. Do pelhřimovské nemocnice to má jednadvacet kilometrů. „Mám strach, že to tak snadno nepůjde. Ale snažit se budu. Alespoň aby ztráta nebyla větší,“ sliboval.