Táborští writeři: I laik pozná profesionála

Sprejer dokončuje posledními tahy mobilem nasvícené graffiti. V tom ho oslní reflektor projíždějícího auta. Na stěně vyvstane obrovský stín, který v okamžiku zmizí pod malbou tří písmen.
To je dobrodružství, které redaktor Sedmičky viděl, když míjel za volantem místo, kudy do Tábora přijíždějí vlaky. Místo zná devětadvacetiletý Ondřej Kudláček a o sedm let mladší David Michálek. Zástupci dvou generací táborských sprejerů, nebo také writerů. Dvojice hodnotí obrazy, kterých je u kolejí celá série. „Je vidět, že tenhle člověk se nemá od koho pořádně učit. Chaotické vybarvení, opakované a nečisté tahy, celek nemá tvar,“ popisuje Ondřej jedno z prvních graffiti v řadě.
Podle něj i laik snadno posoudí kvalitně odvedenou práci. Některé další malby vystupují ze zdi jako plastický obraz. Za ním je ale schovaný talent a roky kreslení neznámého autora, který si zřejmě prošel podobnou školou jako Ondřej. „Dřív jsme se těšili na dvojstranu, která vycházela ve skateovém časopisu. Každý měl tyhle stránky vytrhaný doma, v té době jako jednu z mála inspirací,“ popisuje své začátky v devadesátých letech. David začínal později, ale také na základní škole. „Sledoval jsem nápisy na zdech, ale neznal lidi, kteří je dělají. Ke graffiti totiž patří tajemno. Dodává mu náboj,“ říká mladší sprejer. Pořád si prý všímá každého billboardu, reklamy, architektury a všech možných detailů důležitých k inspiraci. „Za nápad pak může posloužit třeba i křivě pověšený obrázek na zdi,“ dodává Ondřej.
Další zastávkou jsou podchody u Hypernovy. Vybledlé barvy už zanikají v šedi betonu. Stejně tak originální hlava s kšiltem, která jedno z graffiti uvozuje.
„Hodně se o ní tehdy mluvilo. Je to tak osm let. Naposledy jsem viděl něco tak nápaditýho blízko Jordánu. Někdo nalepil na zeď Hrzána, ale to je spíš street art,“ upozorňuje Ondřej na portrét známého herce a táborského rodáka. Kdo se ještě v Táboře dneska odhodlá sprejovat na nepovolenou zeď, dělá graffiti ve spěchu. Třeba jako na mostě před Tescem. Dominantní je stříbrná barva. Snadno vynikne a je efektní vizitkou pro ostatní.
„Je škoda, že takové plochy někdo pokreslí jen v rychlosti. Mít možnost, vzniknou na nich fantastické věci. Ale musí na ně být čas. Dostat oficiální povolení, mohly by být špinavé, od plakátů flekaté zdi v podchodech a na mostech atraktivně barevné,“ uvažuje Ondřej.
Cesta po táborských graffiti směřuje k respiriu u základní školy na Pražském sídlišti. K legálním stěnám.
„Tohle místo už netáhne. Je zakázaný kreslit na dvě hlavní zdi. Policajti sem chodili o víkendu kontrolovat občanky, i když jsem sprejoval na povolený ploše. To odradí,“ vysvětluje Ondřej.
Na graffiti je tady spíš žalostný pohled. Kdysi darované levné barvy na nátěr zdí se odlupují, protože se pod ně dostává voda. Malby se rozpadají.
Odlupuje se i dívka zavřená v kmenu stromu. „Není to úplně klasické graffiti. Obraz je štětcem. Většinou jsou tyhle motivy typické pro holky, které jsou citlivější, ale rozhodně je to zpestření každé plochy,“ říká Ondřej. Nelíbí se mu ale fialový portrét, kterému podle něj chybí plastičnost nebo větší podtext.
Ani dřevěná stěna na sídlišti Nad Lužnicí není pro sprejery ideální zázemí. Nejsou vidět detaily kreseb, prkna mají mezi sebou mezery. Několik hodin práce ztrácí efekt.
Oba litují, že už neexistuje zeď naproti McDonald's. Nebyla pro sprejování povolená, ale tak trochu neoficiálně akceptovaná. Fungovala jako galerie místních writerů.
„Brali bychom i zeď někde za opuštěnou fabrikou, která by tuhle nahradila. Člověk by na ní mohl kreslit v klidu několik hodin,“ přeje si Ondřej.
Jeho snem je přístup představitelů Tábora ke graffiti, jako ho mají například v německém Berlíně.
„Je to město, které dbá na historii, dává prostor moderní architektuře, ale i třeba graffiti. Je tam hodně povolených ploch. Dělají Berlín barevnějším a je poznat, že to v něm žije. Škoda, že v Čechách na to většinou nemáme aspoň trochu podobný pohled,“ lituje Ondřej.
Pouliční umění podle něj v Táboře pomalu uvadá. Podepisují se na tom všudypřítomné kamery, ale i internet.
„Spoustu věcí mají teď děti u nosu. Na Facebooku odkliknou odkaz To se mi líbí, lehce si koupí nějakou fixu a jdou si to zkusit. Zjistí, že nebudou zrovna do půl roku slavný a vzdávají to. My jsme si ke kreslení museli projít trnitější cestu. Dobrodružství bylo také dojet si vlakem do Prahy pro barvy. V tý době jediného graffiti shopu možná v republice,“ zamýšlí se Ondřej.
David ho označuje za starou školu, protože se drží původního konceptu graffiti. „Snažím se pracovat tak, jak jsem se to kdysi naučil. Na papír, na zeď a hlavně srdcem. Možná proto nejsem tak komerčně úspěšný jako David, který dělá plakáty, loga nebo webovky. Jsem rád, když lidi ocení techniku mojí práce sprejem, a když si něco nechají namalovat do pokoje nebo hospody,“ vysvětluje Ondřej.
Oba sprejeři považují za nejdůležitější talent. „Chtěl jsem na uměleckou školu, ale myslím, že tam spíš zabíjí svobodné myšlení, které umělec potřebuje,“ uzavírá David, který pracuje v grafickém studiu.