Tabularasismus

Právě staří Řekové mi pomohli pojmenovat jev, s kterým se občas setkávám a který dosud nemá jméno a možná i proto mi připadá tak nebezpečný. Kdysi totiž v Řecku vymysleli termín „tabula rasa“, což znamená čistá, nepopsaná nebo také neotesaná deska. Přeneseně to vyjadřuje mysl v ideálním stavu původní nedotčenosti jakoukoli zkušeností.

Jde o to, že se nemůžu zbavit dojmu, že dnes mají někteří lidé schopnost uchovat si tuto nedotčenost do dospělého věku. Tato situace je pak zdrojem velice vážného jevu, takzvaného tabularasismu. Tedy situace, kdy někdo o něčem ví naprosté prd, přesto o tom hovoří a ještě dělá dalekosáhlé závěry, o kterých pak přesvědčuje ostatní.

S neotesanými deskami šířícími tabularasismus se můžete setkat v tramvaji, na úřadě, při parkování či reklamaci zboží nebo třeba před vlastním domem. Nikdy nevíte, kdy na vás tabularasista zavolá. Třeba policajty.

Tabularasisté mají vždy pravdu a nebojí se ji šířit. Tvrdě si stojí za svým, i když jen málokdy přesně vědí, co to vlastně je. Jakákoli diskuse s nimi je vyloučena, jelikož na veškeré argumenty odpovídají širokým úsměvem nebo nějakou příhodou z jejich života. Úsměv nemizí, ani když jsou konfrontováni s fakty.

V tom je jejich velká síla. Často přecházejí do útoku a dokonce i ostřílený intelektuál se může ocitnout v situaci, kdy z něj blbec dělá blbce. Problém je, že ne vždy jsou tabularasisté vyložení kreténi, takže se jim občas daří obsadit místa, kde rozhodují o důležitých věcech. Nejhorší by ale bylo nad tabularasismem mávnout rukou.

S neotesanými deskami je třeba bojovat. A jak? Jak jinak než do nich neustále rýt.