Tady se umírá v klidu. A nikdo si to moc nebere | E15.cz

Tady se umírá v klidu. A nikdo si to moc nebere

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Těžko si to představit. Člověk je v poslední fázi života, a přesto je čekání na jeho konec příjemné.

Úmrtí zde není ničím mimořádným. Ročně zemře v Hospici na Svatém Kopečku na tři stovky pacientů. Lidem v hospici zbývá zpravidla krátká doba života. Léčba jejich onemocnění je neúčinná nebo nemožná. Mívají nevolnosti a bolesti.

„Pacientům tady připravujeme něco jako hladké přistání. Pokud jsou věřící, dá se říct, že i vzlet do života věčného,“ říká doktor Miroslav Kala, který je v hospici vedoucím lékařem.

Donedávna pracoval v nemocnici, kde podle něj vládl spíše stres. „Je to paradoxní, ale mé současné pracovní prostředí působí klidně a harmonicky,“ tvrdí lékař.

Možná je to také proto, že bolesti nemocným tlumí medikamenty, případně dávkovače s morfinem. Významnou roli ale má i lidský přístup zaměstnanců a prostředí, které je velmi příjemné. Příbuzní pacientů sem mohou kdykoliv přijít na návštěvu, nebo dokonce i přespat.

Většina pacientů je zde s onkologickým nálezem, což je častokrát vede k bilancování, ale odcházejí smíření s osudem. „Všichni vidí v prožitém životě hluboký smysl a nemusí být zrovna věřící. Ženy jej nacházejí hlavně v rodině, muži v zaměstnání,“ uvedl Kala.

Soumrak nad Vermontem

Sedí u klavíru a hraje, někdy i hodinu. Pro sebe, občas i pro ostatní, o sobotách při mši. „Jmenuje se to Soumrak nad Vermontem, nevím, kdo to napsal,“ řekl přes rameno pan Pavel a jeho slova se mísí se sladkobolnou melodií. „Byl jsem číšníkem v olomoucké Opeře. Do důchodu jsem ale odcházel v šedesáti letech z restaurace na Tabulovém vrchu,“ řekl osmašedesátiletý muž.

Hraje dokonale, dřív býval členem swingového orchestru. „Je to moje nejoblíbenější,“ dodal a plynule přešel do jiné skladby. Rakovinu má čtyři roky, v hospici je sedm měsíců. Díky péči i dobré stravě je spokojený. Čas si krátí také četbou. „Právě jsem dočetl Temný příběh od Balzaka. A hlavně, teď necítím žádnou bolest,“ řekl pacient.

Babička

Kousek od recepce sedí nad rozluštěnou křížovkou paní Anna. Příští rok v srpnu bude mít osmdesát. Do hospice ji přijali loni v polovině roku společně s těžce nemocným druhem, který nedávno zemřel.
„Dlouho jsem jenom ležela, teď už se dokážu postavit na chvilku i na nohy,“ svěřila se matka čtyř dětí, babička devíti vnuků a jedenáctinásobná prababička. „A dvanáctý nebo dvanáctá je na cestě,“ zdůraznila rodačka ze Stražiska.

Když vypráví o své obci, o svém životě, je to jako poslouchat babičku Boženy Němcové. Třeba jak chodila šest kilometrů do měšťanky v hlubokém sněhu. „Když člověk chce, tak si život udělá dobré. A když se někomu nic nelíbí, tak si myslí, že je život špatné,“ řekla s hanáckým přízvukem.

Nádor jí našli lékaři při rentgenu kvůli zápalu plic. Má ale slabé srdce, proto ji neoperovali. „Tady je to lepší než v nemocnici,“ dodala paní. Rodina za ní chodí často. „U nich bych být nemohla, v paneláku, ve dvoupokojovém bytě. Tady chodím v lítě i na terasu,“ libuje si stařenka.

Pohyb v čase

„Mám čtyřiaosmdesát a špatně slyším. Motá se mi hlava. V nemocnici mi řekli, že bych tam zbytečně zabíral místo a dali mě sem. Beru to jako trojhvězdičkový hotel s veškerým pohodlím,“ řekl z postele pan Zdeněk, bývalý učitel v Přáslavicích a na jiných školách. Přednášel i didaktiku a využití audiovizuální techniky na pedagogické fakultě. Působil i jako průvodce v Čedoku.

„Nic mi tady nechybí, mám televizi, je tu knihovna a synové a manželka mi přinesou, co potřebuji. I noviny, abych věděl, co se děje ve světě. Kdybych měl takové zdraví, jaké je tady pohodlí, tak bych si mohl skákat,“ zhodnotil dvouměsíční pobyt v hospici. Z jeho úsměvu vyzařoval optimismus. „Nepodléhám chmurným myšlenkám,“ dodal bývalý kantor.

Smrt jako spánek

V hospici jsou i pacienti, kteří odmítají přijmout špatnou prognózu. Bagatelizují své potíže, často řeší druhotné problémy, které nesouvisí s jejich diagnózou.

„Jeden pacient s velmi špatnou prognózou plánoval ještě pár dnů před smrtí, že si najde ženu a zařídí nové bydlení,“ uvedl lékař Kala, který tvrdí, že on sám díky hospici vnímá život jinak. Poslední minuty života podle něj nebývají zápasem, ale spíš pomalým odchodem, připomínajícím upadání do hlubšího a hlubšího spánku.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video