Jeho hlas zná každý, kdo se aspoň jednou svezl karvinským autobusem. Cestující upozorňuje na jména zastávek a díky němu vědí i mimoměstští, kdy mají vystoupit. Sedmička zjistila totožnost majitele tajemného hlasu. Jmenuje se Ladislav Kocůrek, je ze Vsetína a pracuje jako kameraman v městské televizi.
„Karvinou znám opravdu jen z názvů autobusových zastávek. Nikdy jsem tam nebyl. Vlastně jednou jsem tudy projížděl cestou do doubravského dinoparku. A tenkrát jsem tady lehce zabloudil,“ přiznává s úsměvem Kocůrek.
Pozor, nástup nevidomého
Namlouvání názvů autobusových zastávek mu nabídla firma, která do karvinských autobusů dodává elektronická zařízení na čipové karty i hlásiče samotné.
„Příležitostně dělám i sportovního redaktora. Jednou mi z firmy zavolali a zeptali se, jestli si myslím, že bych zvládl namluvit třeba i jména autobusových zastávek. Byla to pro mě zajímavá nabídka, a jak se později ukázalo, i zajímavá práce. Vzal jsem mikrofon a hlásil,“ vzpomíná Kocůrek.
Karvinský dopravce si mohl vybrat, zda jména zastávek bude cestujícím přinášet mužský, nebo ženský hlas. Vybral si Kocůrka.
Ovšem jeho práce nespočívala jen v tom, že by rychle přečetl názvy zastávek. „Dopravci nám posílali i určité stanice k opravě, pokud jsem je přečetl špatně nebo jinak, než jsou lidé z Karviné zvyklí,“ přiznává Kocůrek.
Jeho hlas v civilu by ale lidé nepoznali. „To je tím, že názvy, které nahrajeme, pak technik v počítači zkomprimuje, to znamená, že je zmenší, aby se vlezly do hlásičů. Namlouvání samotné mi ale moc práce nedalo. Když jsem udělal chybu, jednoduše jsem název zastávky řekl znovu a jel dál. Horší bylo nastříhání a úprava záznamu,“ vysvětluje Kocůrek.
Kromě toho, že cestující jeho hlas informuje o tom, kde ve městě se zrovna nacházejí, namluvil i doprovodná hlášení. Zatímco většina lidí už z jeho úst slyšela vycházet slova: Fryštát, autobusové stanoviště, prosím, vystupte, jen málo z nich slyšelo třeba hlášení: Pozor, nástup nevidomého. I takovou větu mají v autobusech připravenou.
Kvůli správné intonaci názvu zastávky musel dokonce stanoviště najít na mapě. „Už si nevzpomenu na přesný název té zastávky, ale nebylo mi zkrátka jasné, jestli je to součást města, nebo už mimo město, tak jsem se musel podívat,“ vysvětluje Kocůrek.
Karviná je stále jedním z mála míst, kde se vůbec nějaký hlas v autobusech ozývá. „Tak třeba u nás na Vsetínsku jsem opravdu známý pouze jako kameraman a sportovní redaktor. Hlásiče tu v autobusech zatím nemáme. Kdybych dostal nabídku namluvit jména zastávek u nás ve městě, musím přiznat, že nevím, zda bych ji přijal. Bál bych se, že už polezu místním na nervy, že si ode mě nikde neodpočinou. Budu v televizi, a dokonce i autobusech,“ směje se představě Kocůrek.
Talent výrazné výslovnosti má Ladislav Kocůrek už od dětství, kdy působil i v loutkovém divadle. Hodně mu pomáhalo, když si v replikách značil stoupajícími a klesajícími šipkami třeba to, kde hlas ve větě stoupá, kdy klesá.
„Recitační soutěže a už vůbec poezie jako taková mě nikdy nelákaly. Divadlo mě ale bavilo. Musím říct, že mi to dost usnadnilo práci redaktora i tu příležitostnou, kdy jsem se stal namlouvačem. Ne, že bych si ještě dnes kreslil u dvouslovných názvů zastávek značky, ale když je na čem stavět, je to lepší,“ dodává Kocůrek.
