O počátcích pití čaje existují různé legendy. Ta první mluví o čínském mnichovi, který při meditaci usínal. Aby se potrestal, odřízl si oční víčka. Odhodil je a z nich vyrostl čajovník, jehož lístky spařené ve vodě ho udržely svým povzbudivým účinkem déle vzhůru.
Méně pohádková legenda hovoří o císaři Shen-nungovi, který si prý na cestách převařoval vodu. Náhodou do ní spadlo několik lístků z blízkého keře. Císař byl překvapený vůní, která z vody vycházela. Nadchl ho i osvěžující účinek nápoje, který okamžitě pojmenoval „te“. Čaj a jeho pití však ještě rozšířené nebylo – mezi obecný lid tento zvyk pronikl až za dynastie Čang mezi 10. a 7. stoletím před naším letopočtem.
Lehkost ducha
Do Evropy měl však čaj ještě dlouhou cestu. Nejdříve se dostal do Japonska, díky buddhistickému mnichu Eisaiovi a jeho duté bambusové holi, v níž ukryl semínka čajovníku. S nimi dovezl i metodu přípravy, kdy se na prášek rozdrcený čaj šlehá v horké vodě metličkou. Velký obdivovatel čaje císař Chuej-cung napsal na počátku 12. století spis Pojednání o čaji. V něm uvádí, že tento nápoj způsobuje „lehkost ducha“, když uvolňuje napětí a člověka vzdálí od každodenních starostí.
Daleká cesta
Do Evropy přivezla čaj až roku 1610 holandská obchodní loď, ovšem stejně jako v Asii se pití čaje hned nerozšířilo. Byl drahý a zelený čaj, který se tehdy pil, trpěl dlouhou cestou po moři na kvalitě. Čaj nejdříve pili právě Holanďané a Portugalci. V Anglii zdomácněl díky Kateřině, manželce krále Karla II. Tradice anglických čajových dýchánků však vznikla až o mnoho později za královny Viktorie.
Černý čaj nakonec v Evropě získal větší popularitu právě proto, že mu delší cestování lépe svědčilo. Přitom ten zelený má lepší účinky na zdraví člověka – pomáhá likvidovat viry i bakterie, působí preventivně proti arterioskleróze, srdečním chorobám, alergiím či problémům s trávením.
Trocha botaniky
U rostlin z čeledi čajovníkovité se v současnosti využívají dva poddruhy – čajovník čínský (Camellia sinensis) a čajovník asámský (Camellia sinensis assamica). Ve vyšších nadmořských výškách lístky čajovníku dorůstají pomaleji, zato jsou kvalitnější.
Čajovník však hůře snáší prudké slunce, proto se keře kvalitního čaje zastiňují rohožemi či plátnem. Listy se sklízejí ručně odštipováním prsty nebo nůžkami. Nejcennější jsou ty nejmladší výhonky, tedy tips (ještě nerozvité pupeny lístků), a k nim přiléhající první lístky (orange pekoe).
Jak čaj skladovat?
Na vodě i teplotě záleží
Pro přípravu čaje je důležitá voda a její kvalita. Ta kvalitní, nejlépe z horských pramenů, dokáže z lístků průměrné kvality udělat výborný nápoj, špatná pak zničí i ten nejlepší čaj. Jak voda, tak čaj se při přípravě nemají setkávat s kovem.
Kvalitní vodu si můžete připravit filtrováním či tu z vodovodu alespoň nechat odstát v ledničce. Nálev je vhodné připravovat ve vyhřáté konvici. Pozor i na teplotu vody na zalití nápoje. Pro přípravu bílého čaje je vhodná asi 75 °C, zelené a žluté potřebují 60 až 80 °C, u čajů černých a u druhu pu-erh se blížíme téměř k bodu varu. Jsou ale i výjimky. U japonských druhů a u těch z vyšších nadmořských poloh volte teplotu nižší. Správná péče se vyplatí a čaj se vám odmění záplavou chutí a osvěžením.
Jak dělíme čaje
* ČAJE BÍLÉ (BAI ČA) – suší se bez fermentace a pocházejí ze zastíněných keřů, což omezí množství chlorofylu
* ČAJE ZELENÉ (LU ČA) – suší se rychle, aby byly zničeny enzymy způsobující oxidaci
* ČAJE POLOZELENÉ (OOLONG) – jejich listy procházejí krátkou a řízenou oxidací
* ČAJE ČERNÉ (KO ČA) – listy se naruší kvůli kompletní oxidaci
* ŽLUTÝ ČAJ (HUANG ČA) – u něj se nejdříve teplem zničí enzymy a poté se pomalu suší
* PU-ERH (HEI ČA) – fermentace probíhá působením mikroorganismů teprve po oxidaci
* LAPSANG SUČONG – zvláštní černý čaj s „uzenou“ vůní získanou při sušení nad ohněm z borového dříví
Článek vyšel v časopisu F.O.O.D.
