Když před šesti lety připravoval šéf ústeckých atletů Miroslav Vachuta první novodobou Velkou cenu, ani nepomyslel na to, do jakých rozměrů by se akce konaná ve skromných podmínkách mohla dostat.
„Byl jsem tehdy hrozně šťastný, že se nám po dlouhých letech podařilo dotáhnout do Ústí české reprezentanty. Můj hlavní cíl nebyl vybudovat z toho do pěti let nějakou velkou akci,“ říká.
Ústeckému Athletic clubu, který Vachuta vede, se to ale přesto povedlo.
Loňský ročník vzbudil velké ohlasy. Jak jste ho vnímal vy? Bylo to úžasné. Vyvedlo se všechno včetně počasí. Pro mě to bylo splnění dlouholetého snu. Přemýšlel jsem, jestli to půjde ještě posunout dál.
Sám jste prohlásil, že na místní podmínky to byl strop. Jaký tedy očekáváte letošní ročník? Obsazení bude podobné jako loni. Zúčastní se okolo pětadvaceti států z celého světa. Přibyla ale i nová jména, takže to bude určitě jiné. Záleží také na tom, jaké výkony padnou. Náklady jsou v porovnání s loňským rokem zhruba stejné, v řádech statisíců
Jakou máte podporu města? Letos určitě vyšší než v loňském roce, takže nějaké zlepšení tam je. Ale přál bych si alespoň takovou, jakou má boxerská Grand Prix. I když má větší tradici, myslím, že již dosahujeme stejného věhlasu. Atletika je navíc pro lidi atraktivnější a sportovci jsou známější.
Co uplynulých pět ročníků přineslo vám? Spoustu kontaktů a známých. I mezi světovými atlety. Třeba o startu diskařky Yarelis Barioss z Kuby jsem osobně vyjednával s Javierem Sotomayorem, světovým rekordmanem ve skoku do výšky. Byl velmi příjemný a přátelský. Obrovským zážitkem pro mě také je, když můžu sportovce, se kterými jsme se seznámili v Ústí, sledovat v televizi na velkých světových soutěžích. S mnoha z nich si stále píšeme a s některými jsme navázali i přátelský vztah. To na mnoha mítincích není zvykem, a proto se jich sem mnoho z nich rádo znovu vrací.
Někteří z atletů nocují i na vysokoškolských kolejích. Nevadí jim to? Vždy, když sem vezu někoho nového, tak z toho mám hrozně špatný pocit. I když na to dopředu upozorňuju, tak nikdo z nich neví, do čeho jde. Nikdo si sice ještě nestěžoval, ale běžný standard na takových akcích jsou hotely se čtyřmi hvězdičkami.
Na co tedy do Ústí světové atlety lákáte? Z vlastní zkušenosti vím, jak to chodí na jiných mítincích. Sportovci přiletí, vyzvednou je na letišti, odvezou na hotel, udělají nějaké oficiální akce. Myslím, že u nás mají atleti mnohem víc pocit přátelství. Nepřistupujeme k nim tak, že jsme si zaplatili jejich účast. Tradičně pořádáme výlety, večer posedíme a popovídáme si. Je to příjemné. Mnozí se pak i sami ozvou, že chtějí přijet zase.
Váš sen je přivézt někoho ze tří top Američanů ve vrhu koulí, Cantwella, Nelsona, Taylora, nebo Poláka Majewského. Proč se to nepovedlo? Letos jsem vyjednával se všemi koulaři, kteří patří do světové desítky. S dvěma jsme již byli domluveni na všem, i na penězích. Ale nakonec to nevyšlo. Podařilo se mi dojednat alespoň Russella Wingera, který momentálně patří do koulařské špičky. Ještě jednám s Američanem Ryanem Bitingem, který má maximum 21,98 metru, ale to bude záležet na penězích. Majewski měl sám zájem, ale jeho manažer chtěl takové peníze, že to nebylo možné přijmout.
Očekáváte, že letos padne některý z rekordů stadionu? Určitě. Předpokládám, že padne takových sedm až osm rekordů. Vše tomu napovídá.
Co bude pro vás atlety znamenat stavba nové tribuny? Z pohledu mítinku to velice vítám. Zvedne to jeho prestiž a kvalitu. Na druhou stranu mě mrzí, že je to opět něco nekoncepčního. Fotbalisté postoupili, a najednou musíme postavit tribunu. Co já vím, tak tam budou dvě šatny pro profi fotbal. Takže město za pětaosmdesát milionů postaví zázemí pro profesionální tým, který bude, kdo ví jak dlouho, v první lize. Mládež nebude mít zase nic. Byla tady šance postavit tribunu s třídráhovým tunelem pro zimní tréninky, který má každé velké město. Jenže nad tím nikdo nepřemýšlí a nikdo se s námi o tom nebaví. Tak se teď za velké peníze rychle postaví něco, co půjde pro ústecký sport využít minimálně. Tím je to zabité, protože desítky let se tu opět nic stavět nebude.
Zřejmě jsme se dotkli vašeho citlivého místa. Kdybyste viděli, v čem přežívá atletika desítky let, co je to za šatny. Já se úplně stydím vzít tam atlety převléknout se. Nemáme na to, abychom si z vlastních peněz něco postavili. To je to, co tu kritizuji léta. Ústí dotuje hlavně profesionální sport místo toho, aby podporovalo mládež. Neříkám, že ji nepodporuje vůbec, ale disproporce je velká.
Vzbudila v Ústí Velká cena větší zájem o atletiku? Co se týče mládeže, ta má v Ústí o atletiku velký zájem. Nedokážu říct, jestli k tomu přispívá i ten mítink, ale zájemců jsou mraky. Větší problém je to, o čem jsem mluvil. Když se podíváte do Německa, tak zázemí je tam na úplně jiné úrovni. My nemáme dětem v zimě co nabídnout. Poskakování po tělocvičnách nemá s atletikou moc společného.
V druholigové soutěži se vám přesto daří. Stoupá ústecká atletika vzhůru? Úspěchů máme dost. Zatím nám ale chybí nějaký top atlet. Jenže to je právě o těch podmínkách. Aby z mládeže mohl vzejít někdo, kdo by se dostal do špičky, potřeboval by kvalitně trénovat celý rok. Tady půl roku nemá kde. Talenty máme, ale kolem osmnáctého roku budou muset odejít třeba do Prahy, kde jsou podmínky neporovnatelně lepší. To je to, co ústeckou atletiku výrazně brzdí.
Loni přišlo na Velkou cenu 1500 diváků. Kolik očekáváte letos? Atletika v Ústí přece jen zatím není pro diváky tak zaběhnutá. Už nejsme v době, kdy na Emila Zátopka přišlo dvacet tisíc lidí. To muselo být tehdy nádherný. Ale je to pryč, dnes už lidi nechodí pomalu ani na fotbal. Kdyby letos přišlo stejně lidí jako loni, byl bych spokojený.
A jak se na letošní Velkou cenu těšíte vy? Teď mě čeká ještě pár dní extrémní práce s přípravami. Na to se moc netěším. Na závod jsem hrozně zvědavý, protože je přihlášených hodně zajímavých závodníků. Věřím, že uvidíme krásné výkony. Přál bych si, aby bylo pěkné počasí, přišli lidi a vše se vydařilo.
