Tajná přání a touhy vyslyší Štěstěna

Na zámku se objevil bronzový odlitek nahé krásky. Jde o Štěstěnu Vrtkavou – Fortunu Volubilis. Kdo se ho dotkne, může doufat, že se mu splní tajná přání.

Štěstěna zde není náhodou. Svůj domov tu má téměř půlstoletí. Stačí se jen pozorně zadívat na renesanční malbu ve Vojtěchově sále.

„Před 480 lety nechal Fortunu vypodobnit na zdech svého zámku Vojtěch z Pernštejna,“ ukazuje ředitelka Východočeského muzea Jitka Rychlíková.

Svůdnou a smyslnou Štěstěnu návštěvníci zámku zatím mohli lehce přehlédnout. Byla součástí velké nástěnné malby. Což byla škoda.

„Je to půvabná postava. Symbolické poselství o pomíjivosti světských radostí. Navíc je to skvělá ukázka renesančního ideálu ženské krásy,“ říká historik Ivo Křen. Právě jeho a ředitelku Jitku Rychlíkovou napadlo, že by se Štěstěna mohla stát jakousi ikonou a poznávacím znakem pardubického zámku. Pro inspiraci, jak to udělat, nemuseli chodit daleko. Tisíce lidí se dotýkají bronzových reliéfů nejstarší sochy na Karlově mostě, svatého Jana Nepomuckého, aby se jim splnily jejich sny.

„Lidé mají touhu dotýkat se věcí. Je to zvyk ověřování si skutečností světa, který je hluboko uložen v podvědomí,“ myslí si Křen. Proto má nakonec starořímská bohyně náhody a osudu podobu reliéfu z bronzu.

Po vzoru svého otce

Úkol podle malby vymodelovat figuru Fortuny dostal akademický sochař Bohumil Eliáš mladší. Mladý, výrazný autor obvykle vytváří skleněné tavené plastiky a patří mezi současnou sklářskou špičku. Práce na Štěstěně pro něj byla milým zpestřením.

„Studoval jsem figurální sochařinu a medaile. Tento obor se zabývá velmi jemnými věcmi od mincí až po reliéfy. Moc mě potěšilo, že jsem se na chvíli vrátil ke klasické sochařské práci,“ říká Bohumil Eliáš. Předlohou k práci mu byla fotografie. Sochař se sice držel předlohy, ale do modelu vložil i něco málo ze sebe.

„Malba a reliéf jsou dvě naprosto odlišné věci. Kdybych to udělal přesně podle obrázku, ta figura by nefungovala,“ vysvětluje Eliáš. Na tajuplné bohyni ze zámeckých zdí pracoval dva měsíce. Model z hlíny převedl do sádry. Potom přišly na řadu jemné úpravy. A nakonec odlití z bronzu. Do reliéfu je zasazena skleněná koule. Štěstěna na ní balancuje a dává najevo svou nestálost.

„Koule je z matovaného křišťálového skla, které má hedvábný přísvit vnitřního matného světla,“ uvádí Ivo Křen a dodává, že známý sochař vytvořil celé dílo pro Východočeské muzeum za symbolickou cenu.

Kolo štěstí se roztočí

„V tomto ohledu navázal na nesmírně velkorysý postoj svého otce Bohumila Eliáše staršího. Ten patřil k elitě světově oceňovaných autorů moderního ateliérového skla a věnoval do našich sbírek díla stotisícových hodnot,“ říká Křen, který je kurátorem uměleckoprůmyslových sbírek muzea. Štěstěna Vrtkavá začne naslouchat skrytým prosbám návštěvníků muzea.
„Až budou Štěstěnu ve svém životě nejvíc potřebovat, jistě si je najde,“ slibuje ředitelka Východočeského muzea Jitka Rychlíková