Olomoucký rodák David Krahulík se po základní škole rozhodl studovat přírodovědný směr na Slovanském gymnáziu. Přestože nepochází z lékařské rodiny, už tehdy věděl, že jednou oblékne bílý plášť. „Ještě než jsem šel na gymnázium, měl jsem o budoucím povolání jasno. Chtěl jsem se stát lékařem,“ říká Krahulík, který je další osobností seriálu Sedmičky Generace 77.
I když nedokáže říct, co jeho rozhodnutí nejvíc ovlivnilo, určitě k němu přispěly návštěvy u strýce a tety na Slovensku, kteří byli lékaři. „Jezdili jsme k nim do Ružomberoku na prázdniny. Dostal jsem se díky nim i do nemocnice a poznal lékařské prostředí. Asi mě to ovlivnilo,“ vysvětluje Krahulík.
Po gymnáziu se dostal na lékařskou fakultu a po studiu na Univerzitě Palackého se rozhodl pro jeden z nejtěžších medicínských oborů – neurochirurgii. Nastoupil na kliniku do olomoucké fakultní nemocnice. Chirurgie ho vždycky lákala a věděl, že se jí chce věnovat, ale na neurochirurgii se dostal náhodou. Na radu spolužačky, která mu řekla, že na klinice je volné místo.
Trénink na potkanech
V devětadvaceti letech získal atestaci z neurochirurgie. Specializuje se na operace mozku, mozkových cév a nádorů. Společně s kolegy z neurologie pracuje v jednom ze tří center v České republice pro hlubokou mozkovou stimulaci, kde pomáhá například lidem s Parkinsonovou chorobou, u nichž už nezabírají léky. Nejraději má cévní neurochirurgii, kde se dělají nejnáročnější výkony. Operace provádí pod mikroskopem. Nit, kterou „opravuje“ milimetr tenké cévy v mozku, vypadá jako lidský vlas.
„Pro mě byl hrozně důležitý trénink na zvířatech, mnoho hodin jsem strávil operacemi potkanů a krys. I teď, když dělám nějaký výkon po delší době, jdu si ho znovu oživit na zvířatech. Neoperuji mozek potkana, ale cévy v tříslech, které velikostí odpovídají cévám v mozku člověka,“ popisuje lékař, podle kterého je pro náročný obor nutná určitá míra talentu, ale především trpělivost a trénink.
Co je při několik hodin dlouhých a složitých operacích mozku nejtěžší? „Nejdůležitější je zachovat klid, být trpělivý a nezačít při operaci panikařit. Nutná je i dobrá fyzička,“ dodává Krahulík, který ještě na vysoké škole hrál závodně házenou. Jako chirurg si ale musí dávat pozor na ruce, proto teď sportuje jen rekreačně. Nejčastěji hraje tenis, basket, běhá nebo lyžuje.
Jako specialista na dětskou neurochirurgii léčí i malé pacienty po úrazech nebo s nádory. Ty se mohou objevit už u dvouletých dětí. Medicína jde stále dopředu, proto se i šance na vyléčení u těchto dětí stále zvyšuje.
Přestože při operacích pomáhají lékařům pořád častěji také roboti, v neurochirurgii se nejspíš ani v budoucnu příliš neuplatní. „Existují nové technologie a dokonalejší přístroje, ale téměř všechny zákroky děláme pod mikroskopem. Proto ruce zůstanou pro nás tím nejdůležitějším,“ vysvětluje lékař.
Primář kliniky neurochirurgie Miroslav Vaverka upozorňuje, že v tak náročném oboru potřebuje lékař delší dobu než vyzraje a kromě dovedností a znalostí získá i vlastní zkušenosti. „Kolega Krahulík přišel připravený, s velkou snahou a fyzickým i psychickým potenciálem. Využívá svých schopností a současných možností, má všechny předpoklady stát se vynikajícím neurochirurgem. Nechybí mu ani dar sociální inteligence, což je také velmi důležité v oboru s velkou koncentrací výrazných individualit,“ říká o mladém lékaři jeho přímý nadřízený.
Odmítl práci v cizině
Ani o velmi složitém orgánu, jakým mozek je, nebudou odborníci vědět v příštích letech úplně všechno. „Mozek je neuvěřitelně plastický s obrovskými možnostmi regenerace a v mnoha případech dokáže nahradit určité funkce. Nikdy asi ale nebudeme přesně vědět, jak vlastně funguje,“ připomíná mladý neurochirurg, který má za sebou několik zahraničních stáží. Dostal také nabídky na práci v cizině.
Přesto zůstal věrný olomoucké nemocnici. „Měl bych mnohem vyšší plat, ale tady se dostanu k operacím, které bych tam nikdy nedělal. Na zahraniční klinice bych se nemohl věnovat cévní nebo dětské neurochirurgii, ale prováděl bych jen základní výkony,“ vysvětluje Krahulík.
Kromě práce v nemocnici slouží na pohotovosti a pracuje v poradně v Prostějově. Hodně času mimo domov tráví i na zahraničních kongresech. Otec dvanáctiletého syna a sedmileté dcery říká, že nemá tolik času věnovat se jim, jak by chtěl. „Syn se narodil, když jsem studoval lékařskou fakultu, takže jsem si ho ještě užil. Na škole při studiu jsem měl mnohem víc volného času než teď,“ posteskl si neurochirurg, který ale svojí volby nelituje. „Práce mě baví a naplňuje. Když vidím spokojeného a zdravého pacienta, kterému jsem pomohl, je to úžasný pocit,“ říká úspěšný lékař.
