Tam, kde končí nebe, začínají zasněžené vrcholky třítisícovek, o kus níž sytě zelené pastviny protkávají průzračná ledovcová jezera a v dolině se rok co rok potkávají filmové hvězdy celého světa. Kraj na severozápad od Lago Maggiore se vyplatí navštívit nejen kvůli horám a lyžování. Pozoruhodný je po všech stránkách na italské i švýcarské straně hranice.
Italové znají tohle místo od malička. Když se učí abecedu, říkají „D jako Domodossola“. Zvonivé slůvko, které by mohlo zaznít třeba v dětské písničce, vítá cestovatele na žluté budově nádraží hodinu a půl od Milána. A od jara do podzimu je bránou do uhrančivě malebného severozápadního cípu Itálie.
Údolí Ossola kopíruje řeku Toce a od ní stoupá až k třítisícovým horám na hranici se Švýcarskem. Boční údolí směrem k horám jsou tím největším lákadlem pro turisty. Snadno se tu obejdete bez auta, veřejná doprava výletníky dostane až tam, kde končí asfalt. Třeba do pastýřské vesničky Alpe Devero.
Než vás pohostinné domy pustí do divoké přírody, určitě se nechejte přemluvit na sklenku nebiolla, které je jednou z nejvýraznějších vinných odrůd této části Itálie, tedy Piemontu. Jeho elegantní a robustní charakter jde výborně dohromady s ossolanskými sýry z mléka z horských pastvin. Po výšlapu k Jezeru čarodějnic ukrytém mezi rašeliništi Alpe Devero se dají sýry ochutnat na farmě třeba s noky z brambor, kaštanové mouky a dýně.
Zatímco u přehradní hráze Lago Devero se můžete ještě v půlce května koulovat a opatrně zkoušet zamrzlou plochu jezera, v půl hodiny vzdálené Domodossole tou dobou díky středomořskému klimatu budete mít chuť spíš na řemeslnou zmrzlinu z gelaterie Amarena.
Vysoko položené přehrady a jezera jsou jedním z velkých ossolských lákadel. Nádherné jezerní hnízdo kombinované s vodopády je na samém konci údolí Ossola u Ponte Formazza. Během jednoho víkendu se tu při putování na dohled ledovců dá obejít sedm jezer, jejichž divoká krása je ukrytá jen pár kilometrů pod hraničním hřebenem. Trochu klidnější a níže položenou jezerní zónou je Antronapiana, kde turistické cesty končí kolem dvou tisíc metrů nad mořem, a k hraničním průsmykům už se vydávají jenom zkušení horalové.
Pršut z kozy
Uhrančivost okolní přírody dobře souzní se starobylou krásou dvacetitisícové Domodossoly. Poutní komplex na zdejší Svaté hoře je součástí dědictví UNESCO a kapucínští bratři jej vystavěli v 17. století. Vede k němu křížová cesta, jejíž sochy mimo jiné vytvořili Diogini Bussola a Giuseppe Volpini.
Domodossola je místo, kde klidnější povahy mohou prolenošit celé dny u šálku kávy s výhledem na starobylé paláce a neuspěchaný rytmus zdejších obyvatel. Klid z centra mizí jen o sobotách, kdy náměstí zaberou stánky trhu naplněné místními delikatesami, ale taky všemožnými cetkami, oblečením a šátky extravagantních vzorů. Jindy město ožívá spíš večer, kdy je čas se vypravit na další sklenku vína a ochutnat k ní kozí pršut zvaný violino di capra.
Kromě zmíněných lahůdek je pro údolí Toce nejtypičtějším jídlem máslová polenta, většinou v kombinaci s pomalu dušeným ragú, na většině zdejších menu najdete taky risotto na několik způsobů Včetně šafránového milánského. K tomu neodmyslitelně patří pomalu dělaná telecí kližka ossobuco.
Kulinární speciality jsou také ideálním suvenýrem z Domodossoly. Tím nejtrvanlivějším je grappa z místních hroznů, naopak zdejší řemeslnou bresaolu nebo typický prstencovitý sýr ciambella je potřeba sníst během týdnů.
Přes sto údolí
Od roku 1906 je Domodossola železničním uzlem spojujícím Milano s nedalekým Švýcarskem. V tomto roce byl proražen skoro dvacet kilometrů dlouhý tunel Simplon, který ústí u města Brig ve švýcarském kantonu Valais. A od roku 1923 je tenhle ossolský výběžek železnicí spojen se Švýcarskem i východním směrem a to spektakulární tratí do Locarna.
Horský vlak Centovalli vyjíždí z tajemného podzemního nástupiště na domodossolském nádraží a odtud stoupá dlouhými zatáčkami až k vesničkám zasazeným v horském masivu Monte Togano. Jméno vlaku odkazuje na mnoho údolí (prý opravdu sto), která na dvouhodinové trati překonává. Cesta je kombinací třiaosmdesáti vzdušných mostů, jednatřiceti tunelů a dechberoucích[1] panoramat. Od italské strany stoupá až do Santa Maria Maggiore, které je nejvyšším bodem tratě. Jízdu je možno přerušit a prozkoumat okolí železnice: ať už třeba katedrálu v Re, či zmíněné Santa Maria Maggiore, kde se konají kominické festivaly a vůbec vše je tu zasvěceno tomuto řemeslu.
Konečnou stanicí Centovalli je další podzemní nástupiště, tentokrát na hlavním locarnském nádraží: jen pár desítek metrů od břehu Lago Maggiore. Rozlehlá plocha je lemovaná plachetnicemi i menšími plavidly a obkružuje širší centrum města.
Pro ty, kdo chtějí celý locarnský záliv obhlédnout naráz, je ideální vrchol Cimetta. Od poutního kostela Madony ve skalách vyjíždí lanovka, jejíž celá dráha skýtá výhled na azurové dálky Lago Maggiore a z vyhlídkové plošiny na její horní stanici uvidíte i čtyřtisícovou Monte Rosu.
Za Bondovým skokem
Samotné Locarno je festivalovým městem, a to nejen v době, kdy tu probíhá slavný srpnový filmový festival, jehož hlavní cenou je Zlatý leopard. Milovníky popu na hlavní náměstí pravidelně táhne popová série Moon and Stars, kde letos hráli třeba Placebo nebo Eros Ramazzotti. Za jazzem se zase jezdí v červenci do sousední Ascony – Jazz Ascona vyhledávají hlavně milovníci tradičnějších větví tohoto žánru, jako je New Orleans Jazz.
Zatímco locarnské léto je hudební a filmové, jaro tu pravidelně patří květinám. Na každoroční dubnové výstavě je k vidění několik set druhů kamélií. Ve vybraných dubnových dnech je otevřen kaméliový park, konají se „kaméliové“ koncerty a komentované prohlídky květinové výstavy.
Locarno samotné je ideální adresou pro milovníky vodních sportů a společenského života kolem jezera. Méně usedlí cestovatelé ocení okolí města. Od jara do pozdního podzimu táhne hlavně nedaleké údolí Verzasca. Kdo má rád Jamese Bonda, určitě tamní úchvatnou scenerii zná. Z přehradní hráze na konci údolí se agent 007 střemhlav vrhá v úvodní scéně filmu Golden Eye. Ze stejného místa jako on můžete bungee jump absolvovat i vy.
Horní část údolí Vercasca je i pro méně adrenalinové výletníky. Od Sonogna až po Lavertezzo vede stezka s výhledem na impozantní peřeje i lesní tišinu. Na trase je místo na grilování i koupací zátoky a na závěr vyjdete u zvlněného starobylého kamenného mostu, který se klene nad tokem plným kamenů ohlazených do podoby přírodních skulptur. Část stezky z Brioni navíc provází nápaditá série přírodních kuličkových drah vyrobených z větví, kmenů a vodních bludišť.
Dlouhý den u divoké řeky je nejlépe uzavřít pořádnou večeří: najdete ji za solidní cenu v některé z místních „grotti“. Tyhle hospůdky mají rustikální menu, kde nikdy nechybí polenta, ragú z hovězího masa, telecí ossobuco a risotto alespoň na dva způsoby... a hlavně vřelá atmosféra.
Dvě nejpopulárnější locarnské grotti najdete v čtvrti Losone: v Grotto Raffael se vám snadno stane, že majitel Giuseppe se chopí kytary a strhne ke zpěvu místní hosty, o kus dál v Grottino Ticinese zase zažijete oslavy místních rodin u kamenných stolů pod obřími platany. V té druhé si nezapomeňte objednat lokální dezert Oss da mord.
Zvířecí výlety
Ve Švýcarsku je snadné najít různé nezvyklé způsoby cestování a region Ticino, kde Locarno leží, v tomhle není výjimkou. Na vyznačených trasách můžete putovat s hamakou a splynout v závěsu mezi stromy s okolní přírodou, milovníci zvířat zase ocení treky s lamami. Chlupatí společníci fungují jako nosiči veškeré bagáže a proviantu a celodenní výlet kopci na italsko-švýcarské hranici se tím mění v lehkou vycházku.
Vydáte-li se severně od Locarna, můžete zdejší horskou scenerii okusit z koňského sedla. Vyjížďky ve Valle Levantina jsou v kovbojském stylu a zvolíte-li celodenní vyjížďku, zahrnuje i bohatý piknik.
Pro nadšené rybáře Ticino nabízí možnost vyrazit na lov k některému z horských potoků. Čerstvě ulovený pstruh nepotřebuje mnoho a snadno ho pak připravíte na některém z grilovacích plácků v údolí Vercasca či Leventina.
Do města už se pak člověku skoro nechce… Aklimatizaci si může usnadnit v údolí, které k Locarnu přiléhá – Valle Maggia, respektive jeho bočním údolí Rovana. Usedlost Cà di Giunzi tu nabízí výlety do ticha a minulosti. V domě z počátku 17. století není plyn ani elektřina a jídlo kopíruje jídelníček konce 19. století. Jedinou moderní vymožeností je tu horká sprcha.
Staré kořeny, které jsou nepřehlédnutelné na usedlosti v údolí Rovana, jsou cítit ostatně v celém regionu Ticino. V jeho rustikální podstatě, která navzdory všemu novému a tepajícímu zůstává zakořeněna někde hluboko v městečcích i v duších zdejších lidí.
