Těch dveří se dotýkal císař i vůdc e. Muzea paměti v ulicích Liberce

Liberecký továrník Heinrich von Liebieg měl zvláštní úchylku. Objížděl ruiny zámků, kostelů a šlechtických sídel a vymontovával z nich staré dveře. Nejkrásnější kousky si nechal zabudovat do své vily. Díky němu se v Liberci dochovaly mnohé krásné dveře. Po těch dalších pátrala Sedmička. Začala právě v Liebiegově zámečku. Stavitel si tam počínal opravdu mistrně. Lidé si ani neuvědomí, že procházejí napříč staletími – ohromujícím barokem, přezdobeným rokokem nebo strohým klasicismem.
„Nejstarší dveře umístil na dvorku v zadním traktu. Jsou z jednoho kostela v Německu. Odtud vozil třeba i kameny na stavbu liberecké rozhledny a restaurace Výšina. Staré detaily měly dodat novým stavbám autentického ducha. Lidé si mysleli, že jde o repliky, a přitom to byly originály,“ říká správce Liebigovy vily Vladimír Fejfar.

Perly, pamětníci

Co liebiegovské dveře, to perla. Jedna z nich má letopočet 1668. Pokud je pravá, pamatuje dobu, kdy v Evropě zuřilo baroko a Čechám vládl Habsburk Leopold I. Na Pražském hradě choval tygry, poddané svázal robotním patentem a nebránil prvním procesům s čarodějnicemi.
Masivní vyřezávaná vrata ve vstupní hale se dobře snášejí s tehdy prudce moderními secesními dveřmi do šatny. Tu architekt vymyslel do posledního detailu, včetně ramínek do skříní.
Liebiegova vila, ve které dnes sídlí liberecký magistrát, dveřmi soupeří se svou kolegyní novorenesanční libereckou radnicí z roku 1893. Na vstupní mříži by se mohli učit umělečtí kováři.
A musí být taková. Dveřmi totiž prošel „pomazaný“ císař Franz Josef I., který dokonce pokládal základní kámen ke stavbě liberecké radnice, menší sestřičky vídeňského rathausu. Těmi dveřmi prošli například prezidenti Edvard Beneš, Václav Havel i, před pár dny už podruhé, Václav Klaus. Pamatují vůdce Adolfa Hitlera, exmodelku Ivanu Trumpovou, i norského korunního prince Haakona, který do Liberce přijel fandit svým krajanům na mistrovství světa v lyžování.

Mříž s obličeji

Přetahovanou ve stylu, kdo je krásnější, hraje s radnicí další dům na Benešově náměstí. Má číslo dvanáct a jeho skvostnou tepanou mříž s reliéfy dívčích obličejů mají lidé před očima, když se postaví zády k hlavnímu vstupu do staré radnice. Dům je celý opravený, z chodby je vidět do přízemí, na jedné straně sídlí butik, na druhé je prázdno. Nahoře „bydlí“ hlavně firmy.
„Vstupní mříže byly pro významné liberecké stavby typické, jednou z nejkrásnějších se může pochlubit například novorenesanční Česká spořitelna ve Felberově ulici,“ vysvětluje Jan Mohr z libereckého Severočeského muzea.
Romanticko-historizující muzeum z roku 1898 se kromě věžičky, repliky renesanční liberecké radnice, pyšní dalšími krásnými dveřmi.
Jedny z nich vedou do Měšťanského domu, přilepeného k zadní části muzea. „Je to replika. Klasicistní dům stával původně na náměstí Českých bratří, ale v roce 1896 ho zbořili,“ vysvětluje Mohr.
K muzeu dům přistavěli jako součást expozice vlastivědné sbírky. Je ukázkou toho, jak stavěli Liberečané v osmnáctém století. Jako součást expozice fungoval až do roku 1945.
„Uvnitř byla měšťanská světnička, tkalcovský stav a exponáty, které měly přiblížit život v Liberci a v kraji,“ popisuje Mohr. Dveře jsou pozoruhodné nejen nádhernou dřevořezbou, ale i kruhovitými madly, které sloužily místo kliky.
Řada vzácných dveří v Liberci ale zmizela při opravách domů. Nepřežily je ani rokokové dveře z Domu U Zeleného stromu z osmnáctého století. „Budova změnila majitele a nikdo neví, kam se vzácný originál poděl, a je to velká škoda,“ míní Mohr.

Secesní Praha

Dobrým příkladem povedené opravy je podle Mohra secesní hotel Praha po levé straně liberecké radnice. Obloukovité mosazné dveře k recepci hotelu připomínají časy Muchovy secese. Jen chodník, který kolem nich vede, končí v malé uličce ke kostelu, takže lidé raději přejdou na druhou stranu ulice a dveří si moc nevšimnou.
Řadu starých dveří, stejným způsobem jako továrník Liebieg, zachránilo liberecké muzeum a má je ve svých depozitářích. Dokumentarista muzea Ivan Rous prolézá smetiště, bouračky a rozpadající se domy. A někdy nachází opravdové skvosty.
„Při jedné z našich expedicí do libereckého podzemí, jsme ve sklepě domu v Sokolské ulici objevili staré železné dveře. Podle zámku musejí být tři sta let staré,“ vypráví Rous.
Původně ale nejspíš byly někde ve vchodu do domu. Když majitelé dům opravovali, vyměnili je za nové. „Lidé byli v té době šetřiví a dveře znovu použili na nějaké méně významné místo, například do přístěnku, na půdu, do špajzu nebo do sklepa. Právě tam se dají najít úplné poklady,“ poznamenal Rous.
Ne vždycky ale má na svých výpravách takový úspěch. Sběrači kovů jsou rychlejší. Sebrali mu například opancéřované renesanční dveře z restuarace Výšina.
„Ležely celé roky bez povšimnutí v lomu spolu s hromadou sutě, jak ji tam vyvezli při opravách restaurace ještě za totality. Byly už zrezivělé a polorozpadlé. Nachystal jsem si je, že si pro ně přijedu. Druhý den jsem zjistil, že někdo s kárkou byl rychlejší. Kdybych je nechal a nedal je stranou, mohl jsem je zachránit,“ dodal Rous.

Dveře z prefabrikátů

Podle historika Mohra se význam vstupních dveří mění a s tím i jejich vzhled. „Zatímco dříve měly navodit slavnostní atmosféru a vzbudit v příchozím respekt, byly bytelné a solidní a bohatě zdobené, dnes mají čistě užitkový charakter. Musejí být lehké a otevírat se samy, takže lidé dveře ani nevnímají. Těžko říct, jestli je to dobře nebo špatně. Je to fenomén doby,“ míní Mohr.
Roli podle něj hrají i peníze. „Unikátní dveře, speciálně architektem navržené, jsou velmi drahou záležitostí. A většina stavebníků upřednostní levnější dveře unifikované. I ty rádoby historické jsou většinou dovezené prefabrikáty,“ dodal Mohr.

Smutek a smíření

Jedna výjimka ale existuje. Nejde v pravém smyslu o dveře, ale o vstupní vrata. Zdobí vchod do firmy v zatáčce ve Zhořelecké ulici. Upoutají na první pohled.
Vchodu vévodí kovové plastiky dvou andělů. Připomínají spíše strážce vzpomínkové síně než dveře do moderního domu. „Rozhodně jsou výjimečné,“ konstatuje Mohr.
Jedinečnou atmosféru mají dveře do opravdového domu smutku, libereckého krematoria z roku 1916. Působí čistě a přitom hutně. Masivní silné sloupy, jako by chtěly podepřít lidi v jejich smutku. Kazí je jen novodobé zábradlí, které půlí schodiště. Rozděluje ty, kteří vcházejí a vycházejí.
Liberecké krematorium je zcela unikátní stavbou. Bylo první v českých zemích. Na svou dobu supermoderní a symbolem nové doby.
Dva roky čekalo na rozpad Rakousko-Uherska a vznik Československa, aby mohlo začít fungovat. Katolická monarchie totiž pohřby žehem nedovolovala, takže lidé museli s mrtvými až do německé Žitavy.