Přes hradbu mříží hledím na billboard s podmračenými „duchovními vůdci“. Těmi, jejichž následnická klika předloni zmanipulovala volby a nechala střílet do demonstrantů. Přikračuji ke zřízenci v zelené uniformě a očekávám úřednickou šikanu hrubšího zrna. Ten ale s úsměvem hostitele pronese větu, kterou odteď uslyším každý den několikrát: „Vítejte v Íránu.“
Sever Teheránu? Pořád nahoru!
Zběžný pohled do průvodce podkopává odhodlání v íránské metropoli byť jen vystoupit z autobusu. Mladé město, v němž není nic k vidění, s přemírou aut a páchnoucím vzduchem. Místo, kde život provází chaos. Aby ne, při 12 milionech obyvatel.
Jakmile se v chudší jižní části tento nelichotivý popis potvrzuje, nabízí se – po kobercové smršti v obrovském bazaru – prchnout na utěšenější sever. Nejpříhodnější k tomu je metro; jednak vzduch v podzemí neštípá do nosu jako ten v ulicích, a zároveň tu ukryti před sluncem uniknete i dohadům se svéráznými taxikáři. Ve chvílích bezradnosti – jako například před orientační tabulí v perštině – pak kolemjdoucí přiskakují na pomoc. To je i dobrá příležitost přeptat se na místní život. „Novinář? Ti jsou tady snad všichni zavření,“ reaguje tlumeným hlasem jeden podnikatel, který výjimečně na ožehavou otázku po povolání dostává pravdivou odpověď.
S vytouženým klidem to na severu vypadá slibně. Zatímco levnější a zanedbaná jižní část Teheránu připomínala až na bazar jednu velkou prodejnu výfuků na stará auta, klidnější severní část oplývá i místy k rozjímání. Cestu k nim usnadňuje poučka, že na sever je to v Teheránu vždy do kopce.
Útěk od chaosu
Nejseverněji – a také nejvýš – v Teheránu leží oblast Darband. Je to v podstatě hora ve městě, kde je o deset stupňů méně než dole a hlavně se na ni nevyškrábou žádná auta. Místo nich skalnaté prostranství zaplňují venkovní čajovny a restaurace s grily. Tady konečně dostanete na jehle i maso vcelku a odpočinete si od všudypřítomného tučného kebabu. Rodiny i skupiny mladých Teheránců, usazené na oddělených pódiích vystlaných koberci a polštáři, popíjejí čaj a kouří vodní dýmky, které tu znají pod názvem galyan. Mezi restauracemi se proplétá šumící říčka.
V restauracích na výše položených skalnatých terasách Darbandu nacházejí útočiště i neoddané mladé páry. Jeden takový se dušuje, že jde jen o přátelství. Mladý muž vysvětluje, že i neoddaní mohou spolu do restaurace, neměli by se ale jeden druhého dotýkat. Mravnostní policie podle něj v naplňování svého úkolu přechodně polevila. Zřejmě si to režim po předloňských protestech nechce s mladými ještě víc rozházet.
Ovšem místní ženy, pakliže jdou po boku západních turistů, budí pohoršení. Když dvě vysokoškolačky dovedly trojici Čechů do blízké hledané ulice, pohoršené pohledy kolemjdoucích starších mužů dávaly tušit, že o mnoho dál by v takové sestavě nedošli.
Zákazy jitří fantazii
Kriminalizování jakéhokoli spontánního sblížení muže a ženy jako by Íráncům zamotalo hlavu. Potkáte dost takových, kteří si vážně myslí, že Evropanky nebo Američanky si pouští muže k tělu takřka na potkání. Muži pak podle této zkratky jednají rovnou jako utržení ze řetězu – smí se přece všechno.
Přesně v takovém omylu zjevně žil i náhodně oslovený Teheránec, který se po pomoci zbloudilému turistovi rozpovídal o dovolené v Thajsku. Svou řeč tento jinak rozumně vyhlížející muž doprovodil spikleneckým pomrkáváním na znamení toho, že využil i služeb tamních prostitutek. Když viděl, že jeho historka nevzbudila očekávaný ohlas, byl překvapený. „Vy jste byli v Thajsku, nejste ženatí a nevšímali jste si tam prostitutek? To jste šílenci!“ nevycházel z údivu. Šokující setkání vyvrcholilo dětinským pozváním na večírek s povolnými ženami a spoustou piva.
Podobné napětí poznamenávalo i dvaadvacetiletého „Freddyho“ z menšího města na západě Íránu. Chlapec se šikmo posazenou okovanou kšiltovkou nejprve rapoval o zlých Teheráncích, kteří žerou lidi (zřejmě měl na mysli migraci Íránců do metropole). Lítost vzbudil v okamžiku, když se kromě své tvorby pochlubil i rádoby ohromujícím počtem v řádu desítek „dobytých“ žen. Jakékoli zkušenosti jej zjevně teprve čekají, pozoruhodná však byla chlapcova snaha přiblížit se v očích cizinců domnělým západním standardům.
Citová a sexuální vyprahlost jako by nutila lidi přisuzovat liberální společnosti jakousi extrémní povahu. Vysvětlit nositeli takového pokřiveného pohledu, že všichni Češi neleží s náhodně posbíranými Češkami nazí a zpití pod stolem, je takřka nemožné.
V kobercové líhni
Íránské bazary zpočátku působí dojmem, jako by se jich nějaké koberce ani netýkaly. Kovotepci buší do mědi jako hluchý do vrat a koupit můžete všechno od koláčů přes celé kotouče etiket na padělané džíny až po dámské spodní prádlo s přelepenou „necudnou“ fotografií na obalu. Jen koberce nikde. Teprve hlouběji ve spleti chodeb přihořívá. Houstne provoz plně naložených vozíků, ba i mopedů balancujících pod těžkými rolemi, a objevují se první malé obchody s koberci. Když vzápětí procházíte dvory a halami plnými koberců, dojde vám, že jste „tam“. Koberce visí na zdech a na zemi pak tvoří dvoumetrové stohy, mezi nimiž se kolikrát ani neprovléknete. Pod těmito dvory pak bývají plné sklady. Existuje-li kobercová „Matka“, pak jistě bude někde tady, hluboko v bazaru v Teheránu, Isfahánu či Tabrízu.
Kobercoví zřízenci rozkládají jeden velký přírůstek, ometají jej koštětem a až pak se po něm projde obchodník, aby za občasného shýbání posoudil kvalitu. Přerovnávat osmdesátikilové koberce je náročné, a tak znavení zřízenci polehávají na hromadách „peršanů“ a sbírají sílu k další práci.Zdejší tkalci těží ze dvou a půl tisíce let zkušeností. Počítejte s tím, že stejně dlouho i obchodníci pilovali finty, jak je dobře prodat.
Toto umění uplatňuje i jeden obchodník, když evropské zákazníky přesvědčuje o tom, že o ceně smlouvají jen neseriózní obchodníci. On však rovnou přiznává nízkou cenu, ze které může slevit nanejvýš deset procent. Pokulhává i srovnání čtyř let, po které pět tkalců pracuje na jednom koberci, s pouze hodinovou montáží velkého mercedesu – má ale cenu v krámě s koberci namítat, že auto i roboty k jeho výrobě nejprve vyvíjely desítky techniků?Horší než řeči obchodníků je pro laického kupujícího nevyhnutelné zjištění, že v kobercích se nemůže nikdy vyznat.
O ceně rozhoduje materiál i původ. To nejdůležitější – kvalita tkaní, se pak ovšem podle oblasti původu posuzuje pokaždé jinak. Vyčetli jste z průvodce, že máte spočítat uzly na čtverečním centimetru? Jakmile obrátíte koberec, obchodník vám s jehlou v ruce pyšně předvede, že předmětný kus má krásných 40 uzlů na sedm běžných centimetrů, takže jste opět tam, kde jste byli. Autor je spolupracovníkem redakce
Vízové dobrodružství
Získat íránská víza je i není lehké. Pokud do země letíte, vystaví vám je – podle momentální situace – za 1900 korun na počkání na letišti. Pokud ale jedete po zemi, úřady vystavení víza podmiňují referenčním číslem, jehož se ovšem oficiální cestou nemusíte dočkat. Jistější je nechat si číslo zprostředkovat některou cestovní kanceláří v Teheránu. Dodatečný třicetieurový poplatek za tuto službu navíc musíte odvést (zpětně) jen a pouze v sídle dané kanceláře. Tato procedura, při níž si vás nejspíše prověřuje ministerstvo zahraničí, trvá šest týdnů.
