K renesančnímu zámku v Telči neodmyslitelně patří bílá paní - Perchta z Lichtenštejna. Ta se zjevuje na všech hradech a zámcích Pánů pětilisté růže. Podle pověsti v Telči a v Jindřichově Hradci na Zelený čtvrtek chudým vařívala sladkou kaši.
„Perchta byla vdaná za Jana Lichtenštejna. Historické zprávy vypovídají o manželství plném zármutku a strádání. Když se bílá paní objevila, mívala v ruce vždy rukavičky, pokaždé jiné barvy,“ vypráví telčský kastelán Bohumil Norek.
Pokud byly rukavičky bílé, znamenalo to štěstí či svatbu. Jakmile ale držela v ruce červené rukavičky, obávali se všichni požáru. Nejhorší byly černé. Ty totiž znamenaly neššastnou událost nebo smrt.
Přesto, že Bohumil Norek na zámku pobývá už od mládí, jelikož tam dělával kastelána i jeho otec, zatím se s žádným strašidelným úkazem nesetkal.
„Bílá paní se na zámku nijak neprojevuje, ani jsem ji nikdy nepotkal. Možná je to proto, že se o objekt staráme v dobrém, a tak se nepotřebuje zjevovat,“ usmál se Norek.
Telč bývala původně gotickým hradem. O renesanční podobu se zasloužil Zachariáš z Hradce, který panství vlastnil ve druhé polovině 16. století. V italském Janově získal přehled o nejnovějších trendech v architektuře a životním stylu. Když se vrátil do vlasti, nechal hrad přestavět na moderní, pohodlné a reprezentativní sídlo. Romantický Roštejn Za velmi romantické místo je považovaný hrad Roštejn u Telče díky svému umístění na žulové skále uprostřed divokého lesa. Je zde zvláštní ticho. Někdy v noci tu bývá neproniknutelná tma, nebo naopak měsíc a hvězdy osvětlují přízračně nádvoří a budovy hradu.
„Citlivého a vnímavého návštěvníka to inspiruje k tajuplným představám o přítomnosti duchů a dalších nadpřirozených sil. Dodnes se vypráví několik strašidelných pověstí o hradu,“ řekla kastelánka Zdena Vaníčková. Asi nejznámější je pověst o stavbě hradu Roštejn. Pověst vypráví o pánu na telčském panství, který chtěl mít na vysokém kopci a skále hrad. Ale neměl peníze ani nikoho, kdo by mu hrad postavil. Tak svou duši upsal čertu a chtěl od pekelných sil, aby byl hrad postaven za jedinou noc.
Čert by slibu jistě dostál, ale chytrá selka z vesnice, ještě než vysvitlo slunce, probudila kohouta. Ten mohutně zakokrhal a hloupý čert si myslel, že už je ráno. Stavbu nedokončil a poslední stavební kámen odhodil vztekle ke Staroměstskému rybníku u Telče. Do pekel se vrátil s nepořízenou. Pán si hrad dostavěl sám a ten tady stojí dodnes.
Další pověst mluví o ukrytém loupežnickém pokladu. Měl by být asi šest metrů pod podlahou v kapli. Nikdo se jej zatím neodvážil vykopat, protože je dobře hlídaný. Na oratoři bdí na stráži muž v renesančním šlechtickém oděvu s jednou rukou velkou a druhou v zápěstí useknutou, jakoby od kata. „Tato nástěnná kresba červenou rudkou má i čitelný letopočet 1569,“ doplnila Vaníčková.
Také se vypráví o vysokých botách, které se v noci procházejí po Velkém ochozu a zanechávají po sobě stopy. Jen hradní uklízečky a kasteláni přesně vědí, kde se stopy bot, ale i dlaní a rukou, nacházejí.
„Další strašidelné příběhy vyprávím návštěvníkům při pravidelných nočních prohlídkách hradem. A když se k tomu spustí náhodou velká bouřka a oblohu křižují blesky, jde i mně strachy mráz po zádech. Myslím si, že se lidé bojí rádi a hlavně mají rádi to tajemno, které stále v historii hradu je,“ podotkla Zdena Vaníčková.
Černý muž na Lipnici Barokní zámek Jaroměřice nad Rokytnou patří k nejmohutnějším architekturám u nás i v Evropě. I tady mají svoji legendu. Ta jaroměřická se týká zámecké studny, která se dodnes nachází v rohu čestného nádvoří.
Děti zámeckých sloužících si hrály na nádvoří s míčem - hadrákem, který jim spadl do zmíněné studny. Když se děti zklamaně nakláněly nad hladinou studně, vynořil se z vody ohnivý kohout, který v pařátech svíral míč ze zlata. Míč dal dětem a opět se ztratil ve studni.
Celý výjev sledoval zámecký správce. Člověk surový, lakotný a potměšilý. Vzal také hadrový míč a hodil jej do studny s výkřikem: „A teď mi taky dones zlatý míč!“ Ze studny se namísto ohnivého kohouta vynořil čert, který zlého správce odnesl studnou přímo do pekla.
„Zámecký duch se projevuje v tanečním sále, kde se občas pořádá ples. To znamená, že je odtud slyšet hudba a ruch bavící se společnosti. S tímto zvukovým jevem se již setkala řada zámeckých zaměstnanců,“ uvedla správkyně depozitáře Jana Petrová.
Na jednom z nejmohutnějších českých šlechtických hradů, založeným na počátku 14. století mocným rodem pánů z Lichtemburka, Lipnici, mají pro změnu černého muže.
Na počátku 19. století došlo na hradě k vraždě správce panství a jeho manželky. Vrahem byl sloužící z hradu, panský kočí. Kočí byl sirotkem. Když byl malý, tak ho paní správcová zvala každou středu ve čtyři hodiny odpoledne společně s dalšími sirotky z Lipnice na hrad, kde jim dávala chleba s medem.
Jakmile chlapec dospěl, byl zaměstnán na hradě na panském velkostatku. Nebyl to však žádný dobrák a jen si hleděl kde si přilepšit. Jednou jej napadlo, že páni mají hodně a on nic, a řekl si, že si zkusí pomoci na jejich úkor.
Domluvil se se dvěma kumpány, načernil si tváře uhelným prachem a vkradl se do hradního paláce. Při loupeži v panské ložnici se ale správce probudil. Kočí se dlouho nerozmýšlel a zardousil nejen správce, ale i svou bývalou dobrodinku paní správcovou.
Když si později rozděloval lup se svými povedenými kamarády v hostinci pod Lipnicí, byl dopaden a zatčen. Soud jej shledal vinným a odsoudil jej na smrt oběšením.
„Když čekal kočí ve vězení na svého kata, nevydržel to a raději se oběsil sám. A tak se stalo, že sebevrahova duše nenašla vysvobození a dodnes jej hledá v opuštěných zdech našeho hradu,“ poznamenal kastelán na Lipnici Marek Hanzlík.
