Z rodné Moldávie do Tábora přijel malíř Teodor Buzu v roce 1987 na Štědrý den. A už zůstal. Za pár dní oslaví padesáté narozeniny, mimo jiné i výstavou v táborské Galerii U Radnice. Nazval ji Ohlédnutí.
Na otázku, za čím se ohlíží, malíř odpovídá, že za vším, co je hezké. Ač se Buzu raději dívá dopředu, uvědomuje si, jak důležité je umět se podívat zpět.
„Nerad koukám na kalendář, na hodinky. Ty ani nemám. Ale kamarádi mi připomněli, že mi už bude padesát,“ říká s úsměvem Buzu.
Výstavu, kterou si nadělil k narozeninám, prý lidem dlužil. „Vracím dluh těm, kteří mi fandili a věřili,“ vysvětluje. Děkuje ale i těm, kteří mu nepřáli. „I ti mi pomohli. Nepřímo mě donutili pracovat tvrdě a precizně,“ říká malíř. Vděčný je i Táboru, kde prý vyzrál. Lidsky i umělecky. „Tábor je surové město, a tím mě v tvorbě donutil přidat na něžnosti. Stal se ze mě takový něžný barbar,“ usmívá se Buzu.
Na vernisáži představil i čerstvě vydanou monografii. Tu hned na začátku uvádí dlouholetým životním mottem: Jsem realista – věřím na zázraky.
„Mé ženě Dagmar, která mi umožnila začít nový život,“ následuje věnování. I tato kniha je umělcovým ohlédnutím. Shrnuje totiž deset let jeho tvorby.
Klíčem k jejímu pochopení a rozluštění, je podle malíře divákova pozornost a trpělivost. „Přítel měl můj obraz doma několik let. Až jednou mi volá, že v něm objevil něco zcela nového,“ vypráví Buzu, aby ilustroval, že jeho obrazy jsou jako dobré ženy. Ty se podle něj přece neotevírají napoprvé.
Teodor Buzu už několik let vyučuje v místní umělecké škole. „Léčím pubertu malováním,“ uzavírá.
Zanedlouho se chystá na cestu z Tábora do rodného Moldavska. Poveze tam sto dvacet obrazů na výstavu v Národní galerii.
