Terén, duny a nehody. Se strachem by člověk neměl do kabiny lézt | E15.cz

Terén, duny a nehody. Se strachem by člověk neměl do kabiny lézt

Jako kluci sledovali Karla Lopraise na Dakaru. Teď jsou bratři Kiliánové z Plzně úspěšnější než tým slavného českého závodníka.

Martin Kolomý, René Kilián a David Kilián jsou nejúspěšnější českou posádkou letošní rallye Dakar. S Tatrou 4×4 dojeli na sedmém místě. Její navigátor a kopilot, tedy bratři Kiliánové, pocházejí z Plzně. Se svým vozem se v rodném městě představili lidem. Dakarská tatra totiž právě připlula přes oceán a Plzeň byla její první zastávkou v Česku. David Kilián si při té příležitosti našel čas i na dotazy Sedmičky.

Jak dlouhá byla cesta dvou kluků z Plzně na Dakar?

Když jsme jeli poprvé v roce 2010, Czech Dakar Team se teprve zakládal. Kromě nás v něm jely ještě dvě osobní toyoty, jeden kamion, tři motorky a čtyřkolka. Bylo třeba víc lidí. A tak jsme se tam dostali jako mechanici. Zavolali nám naši známí z Prahy, kteří měli na starosti toyoty. Věděli, že je děláme taky, proto se na nás obrátili. Navíc se spoustu let známe s Martinem Kolomým, je to náš kamarád. Kdekdo nám sice říká: „Vy si s ním sednete do auta? Vždyť je to blázen!“ Ale my víme, že Martin to má v hlavě velmi dobře srovnané.

Velká auta byla vaším koníčkem od dětství?

Jako kluci jsme samozřejmě sledovali jízdy Karla Lopraise.

Měli jste pokojíček plný plakátů?

Samozřejmě. Plakáty, knížky. Závod Paříž–Dakar jsme sledovali odmalička. Takže když se před třemi lety objevila nabídka, neváhali jsme. Navíc brácha se hned dostal do závodního kamionu.

Závodil?

Ano, ale měl i jiné poslání. Jeden kamion jenom závodil a oni byli takzvaná rychlá asistence. Měli na korbě náhradní díly pro toyoty, a když měly problém, museli jim být nablízku a pomoct jim. Brácha jezdí asi patnáct let v Česku rallye a má zkušenosti s navigací. Takže se jen seznámil s navigací maratonskou a jel. Já jsem byl řidič novinářského vozu a zároveň mechanik.

Po nadšení z první účasti ale přišel loňský Dakar.

Na ten bych raději zapomněl. Ve třetí etapě měla naše posádka, já, Martin Kolomý a Jarda Lamač, nehodu. Hupli jsme do díry, která nebyla moc vidět, a kluci to odnesli zlomeninami páteře. Martin se na letošní ročník dal dohromady a naštěstí vydržel.

Je těžké po takové nehodě startovat na stejném závodě znovu? Neměli jste strach?

Se strachem by člověk neměl do kabiny vůbec lézt. Ano, víc jsem si uvědomoval, že se něco takového může stát. To mě dřív vůbec nenapadlo. Ale mezi dakarskými závodníky je tahle kompresní zlomenina páteře docela běžný úraz.

Jak náročná pro vás byla letošní rallye?

Absolvovali jsme všech třináct etap zdárně až do cíle, někdy s většími, jindy s menšími problémy. Zní to jako klišé, ale bylo to opravdu náročné. Pořadatel vymýšlí rok od roku horší a horší věci, které posádky musejí absolvovat.

Co třeba?

Terén, délka, náročnost, duny.

Některé vozy při některých etapách dokonce dojížděly do cíle až v noci.

Nám se to naštěstí nestalo, protože máme kamion dobře připravený. Ale byly tam posádky, které přijely do písečných dun pozdě. Když desetitunový kamion zapadne až po nápravy do písku, vykopat ho je neskutečná dřina. A za tmy je to ještě horší.

Dá se během závodu vnímat i něco jiného než jen cesta před vámi? Zvládne posádka třeba sledovat krajinu, města, vesnice?

Při samotném závodu ne, jenom při přejezdu. Nás s bráchou tohle všechno zajímá. Kultura v Chile, v Peru i v Argentině je zajímavá, tak jsme se snažili aspoň něco vidět. Byli jsme se třeba podívat v Balcarce, rodném městě Jeana Manuela Fangia, pětinásobného vítěze formule 1. Navštívili jsme muzeum, kde byly ty úžasné stroje z padesátých let, na nichž závodil. V Peru, kudy se letos jelo poprvé, jsme zase sledovali indiány a jejich města. Ale čas na nějaké prohlídky není.

Co vás tam zaujalo nejvíc? O čem jste po návratu domů vyprávěli kamarádům a rodině?

Malinké taxíky v Peru. Takové velice barevné tříkolky. V poměru k naší tatře byly tak kousek nad kola.

Jak na vás Peru celkově zapůsobilo?

Myslel jsem si, že bude lepší. Když jsme přejeli z Chile do Peru, uhodila nás do očí chudoba. Chile působí čistším a upravenějším dojmem. Z vesnic v horách v Peru doslova čiší, že tu nejsou peníze. Města jsou na tom výrazně líp.

Zalíbilo se vám nějaké místo natolik, že byste si tam zajeli třeba v létě na dovolenou?

Stává se to. Loni jsme měli kvůli nehodě víc času, takže jsem jel s bráchou v servisní tatře. A najednou jsme se ocitli ve vesnici, která jako by byla z filmu Sedm statečných. To nás nadchlo.

Není vám líto, že se rallye Dakar už nejezdí z Paříže do Dakaru? Nechtěl byste si tuhle trasu někdy zkusit?

O Africe jsem jenom četl, nikdy jsem tam nebyl. Starší harcovníci, hlavně nejlepší český navigátor pan Kalina, říkají, že Afrika je lehčí pro auto, ale horší pro lidi. V Argentině dostane víc zabrat auto, ale třeba ubytování je tu lepší.

Jak vypadá ubytování mezi etapami? Posádky odpočívají v lepších hotelích, nebo jsou odkázané na bojové podmínky?

Záleží na tom, na co má kdo peníze. Úplně nejbohatší týmy to samozřejmě mají tak, že pro závodníky do cíle přijede klimatizovaná dodávka a odveze je do města do hotelu. Ale většinou jsou všichni v bivaku. To je rozlehlá plocha, kam se sjedou všichni závodníci. Pořadatel tu připraví kuchyni s jídelnou, spí se ve stanech.

Takový velký kemp?

Kemp, do kterého se sjede kolem dvou a půl tisíce lidí. Toalety a umývárny podle toho taky hned vypadají.

Tedy čtvrtý člověk už nemá ve sprše teplou vodu?

Teplá voda samozřejmě záhy dojde. Lepší týmy mají kamiony vybavené automatickou pračkou, mají své vlastní přenosné sprchy, své vlastní záchody. Mají v kamionu i odhlučněnou ložnici, aby jezdci měli absolutní klid. My spíme ve stanech. Kolem nás jsou stovky týmů, které ještě dlouho do noci opravují svá auta.

To si člověk moc neodpočine.

Ze začátku to je špatné, ale po pár etapách je člověk už tak unavený, že mu to přestane vadit a bez problémů usne.

A mezitím vám technici připravují auto na druhý den?

Mechaniky máme skvělé, ale někdy musíme pomáhat i my. Večer je taky třeba si připravit road book, což je sešit s údaji o trase. V něm jsou všechny informace o vzdálenostech, azimutech, odbočkách a nebezpečných místech. Ovšem taky ne vždycky všechny. Informace o další etapě dostávají závodníci vždycky až večer před startem.

Co vás čeká teď do dalšího Dakaru?

Ze závodu si člověk přiveze spoustu zážitků, kladných i záporných. Ty záporné má v hlavě při závodě, ale postupně vyprchávají. Teď už vnímáme své sedmé místo jako skvělé místo. Před námi skončily tři kamazy a tři iveca, tovární týmy. Takže hlavní práce, která celý náš tým čeká, je shánět peníze. Bez toho se příští Dakar jet nedá. A samozřejmě musíme připravit kamion.

Na kolik vás závod vyšel?

Jestli se nepletu, tak se částka pohybovala kolem šesti milionů. Ale peníze jsou záležitost majitele kamionu a manažera týmu Marka Spáčila. Loprais tým měl rozpočet údajně dvacet milionů.

Je pro vás Loprais tým konkurence?

Nechci říct, že s nimi nechceme závodit. To chceme s každým, ale náš tým je mladý. Oni své auto piplají spoustu let, jsou dál než my i díky zkušenostem Karla Lopraise. I když teď měli smůlu a už počtvrté za sebou se jim nepodařilo dojet do cíle. V budoucnu je určitě chceme porážet.

 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!