Test: vozík naráží na obrubníky v ulicích a schody na úřadech
František Reisner žije od osmnácti let s roztroušenou sklerózou. Vloni v srpnu ho nemoc připoutala na invalidní vozík. Bydlí na sídlišti Nad Lužnicí a jak sám říká, ve chvíli, kdy mu zhruba necelý kilometr dlouhá cesta na poštu trvala pěšky dvě a půl hodiny, byl invalidní vozík jedinou možností, jak si nakoupit nebo se dopravit na úřady. Pro Sedmičku projel centrum Tábora, aby zhodnotil, kam se vozíčkáři bez problémů dostanou a kde nemají šanci.
Příliš krátká zelená
Test začal na poště u vlakového nádraží, kde si František Reisner dojel bez obtíží po betonovém nájezdu zaplatit složenku. Nadchlo ho vlakové nádraží. Bezbariérový přístup k pokladnám, výtahy ke každému nástupišti. Vozíčkáři nemají problém ani na městském úřadě v Husově parku. Mohutné dveře by invalida sice těžko otevřel, je u nich ale zvonek. Chvíli po zazvonění přišla na pomoc obsluha z informací. V budově byla pro Reisnera jízda vozíkem díky výtahům nenáročná, stejně jako na finančním úřadě, kde jsou i pohodlnější točicí dveře. Neřešitelným úkolem byla pro invalidu cesta po Budějovické ulici. Těsně za obchodem Jednoty se musel otočit. Vysoký obrubník by zdolal, snad jenom kdyby jeho vozík uměl létat. „Nájezdy jsou to nejhorší, s čím se vozíčkář musí vypořádat. Některé obrubníky nejdou sjet vůbec a některé jen s obtížemi. Nové chodníky jsou v pohodě, ale na staré se nejde dostat,“ stěžuje si Reisner. S rizikem musí vozíčkář počítat, když přejíždí Budějovickou na přechodu pod lékárnou U Svaté Anny. „Je tam příliš krátká zelená. Vydrží tak maximálně pět vteřin,“ bere Reisner s humorem situaci, kdy je teprve ve třetině přechodu a auta už mají zelenou. „Velký problém jsou banky. Chodím do ČSOB, kde mě už znají a vždycky mi pomůžou, ale jinak nemám šanci se do ní dostat. Nic není platný ani zvonek u dveří. Je rozbitý,“ přibližuje další peripetie vozíčkáře Reisner. Při cestě městem ani neměl možnost zajet do většiny obchodů a restaurací. „Nevím, když mají před vchodem třeba dva nízké schody, proč by nemohli mít nájezd,“ podivuje se Reisner.
Na jízdní řád s lupou
I do lékáren v Táboře vedou schody, ale naštěstí u nich funguje zvonek a lékárníci přijdou invalidovi pomoct. Jejich ochotu Reisner vyzkoušel U Svaté Anny a U Bílého jednorožce v Palackého ulici.
„V klidu mohu nakupovat v supermarketech, ale nechápu, když postaví dva Lidly a ani v jednom není záchod. Málo veřejných záchodků je i ve městě. Mezi obchodním domem Dvořák a náměstím žádný není,“ říká Reisner.
Cestu na Staré město zvládl i po neforemných dlažebních kostkách celkem snadno. Velké železné dveře úřadu na Žižkově náměstí, kde sídlí i městská policie, ani neodtlačil, a i kdyby, tak hned za nimi čeká šest strmých schodů. Na radnici mohl pod schody využít zvonek, ale až za těžkými dveřmi, které mají kliku tak vysoko, že na ni neměl šanci dosáhnout.
Než se František Reisner po čtyřhodinovém výletě vydal domů, navštívil i redakci Sedmičky. Naštěstí v ní byli všichni redaktoři. Museli totiž pomáhat vyzdvihnout těžký vozík přes schod, který by vozíčkář sám nepřekonal.
„Až pojede, tak pojede,“ loučil se na náměstí Františka Křižíka Reisner. Kdyby totiž byl na zastávce sám, jen těžko by si přečetl, kdy mu vlastně nízkopodlažní autobus jede. Jízdní řády jsou vysoko a napsané malými písmeny, takže nemá šanci je rozluštit.
