The Black Keys se vymykají mnoha pravidlům hudebního byznysu, kupříkladu tomu, že průlomová pro interpreta bývá druhá, nejpozději třetí deska. Větší pozornosti – vyjádřené přechodem z klubů do hal – se někdejší studentská kapela z kolejí (ze stejného podhoubí vzešli například i R. E. M.) dočkala až se šestým albem Brothers (2010). Prohloubila kooperaci s producentem Danger Mousem, spolupráci dlouhodobou a velmi úzkou. Podílel se jako spoluautor na všech skladbách a dvojici od garážového rocku, jehož hrany obrousil, dovedl ke kořenům černého i bílého rokenrolu, soulu, funku a především k blues.
Tyto inspirace El Camino přetavilo do přímočarého rokenrolu s hitovými melodiemi a bohatým zvukem, opentleným klávesami a vokálními sbory. Ty celku dodávaly soulový nádech a jednalo se o tu ze šťastných desek, na nichž není vycpávek a jen velmi málo slabších míst.
Novinka vznikala na etapy a skladby z prvních seancí pokračují ve stejném stylu, mají podobný tah na branku, ale již nepřekvapí. Skupina sama seznala, že další nahrávka celá v podobném duchu by byla sebevraždou, a tak je naštěstí později natočený zbytek materiálu odlišný. Předně je osobnější, odráží dění v kapele (rozvod zpívajícího kytaristy Dana Auerbacha), verše o vztazích mají hořkou příchuť a tento posun se odráží také v hudbě. Skladby zpomalily, na povrch se vydralo syrové blues, již úvod desky je poctou bluesrocku sedmdesátých let, jiné skladby jsou putování k různým prolnutím černé a bílé, živé a „syntetické“ hudby.
Výsledkem je svěží zvuk, ale i jistá roztříštěnost. Každopádně mezi nahrávkami rozbitých mlýnků na maso, do nichž vztekle mentoruje jejich obsluha, se na vrcholku americké hitparády opět objevilo album, které má duši nejen v tom slova smyslu, že si bere inspiraci ze soulu. Duši a eleganci.
The Black Keys: Turn Blue
Vydavatel: Nonesuch, 2014
Hodnocení: 70%
