Jenže to zná, se omezuje jen na to, že si je lidé pamatují od dětství, kdy sami chodili na porcinkule. A stejnou rodinu teď potkávají, když nechávají povozit na kolotočích svoje děti nebo vnuky.
Jenže nás zajímalo, jaké to je kočovat od města k městu, bydlet část roku v karavanu, vyrábět růže a doufat, že vyjde na pouť počasí.
Mimoděk jsme se dozvěděli něco víc. Jsou na svůj původ a rod velmi hrdí. Znají své předky, drží pospolu a jsou opravdu pohostinní.
I když se jejich způsob života nemusí všem líbit, k hradecké porcinkuli patří. A tak doufám, že řemeslo převezmou jejich děti.
