Tlačte. Táhněte

Duch Vánoc silně dolehl už i na mě, a tak jsem se rozhodl nakoupit pod stromeček svým bližním knihy, které už si dávno chci přečíst.
Když ale chci otevřít dveře knihkupectví, nejde to. Ne, nemají zavřeno. Jen narváno. Výzva na dveřích „Tlačte“ tak dává smysl, a když na mě vzápětí zezadu někdo pořádně zatlačí, náhle jsem uvnitř. A přímo uprostřed toho překrásného vánočního času. Vevnitř hrají koledy a já hned pochopím, že pokud zůstanu stát, tak si koleduju taky. „S doVOLEním,“ drbne do mě kdosi a já se raději nechám unášet davem k akcím a slevám. Jak jinak uctít svátky narození Vykupitele, než že to jako každý rok zase všechno vykoupíme.
Hlavní proud mě hodí mezi kuchařky, odkud se nemůžu dlouho vymotat. Aspoň ale zjišťuji, že díky Vánocům mají k sobě lidé opravdu blízko. Třeba jako já a ten pán, který se na mě pořád lepí. (Je fakt, že za to úplně nemůže. Nemůže vědět, že mám od rána smůlu. Hlavně na bundě, poté, co do totálně narvané tramvaje, ve které jsem jel, nastoupily dva vánoční stromky.)
Pak se přece jen na jeden zátah proderu až mezi detektivky, kde mi do náruče padne polomrtvá žena. „Jen jsem chtěla koupit nějakou pěknou záložku pro syna…“ vzlykne. Odložím ji na nejbližší autogramiádě a pokračuji dál. Jenže pak se přímo přede mnou zřítí gigantická pyramida nejnovějšího bestselleru Simony Monyové a odřízne mi cestu k pokladně. „Pojďte za mnou,“ přikazuje prodavačka, která právě otevřela novou pokladnu. Jsem u ní první, mám štěstí. Nemám ale žádnou knihu. Chňapnu po diáři na příští rok. „Jinej než se srdíčkama už nemáte?“ zkusím ještě. „Ne,“ řekne prodavačka a vyjede mi účet. Když se mnou dav smýkne ke dveřím, beru konečně za kliku. Ještě stihnu přečíst nápis na dveřích, který mě vyprovází. „Táhněte.“