Touží stavět mosty. Mezi lidmi, kulturami a hudebními žánry

Má rád, když jsou věci krásné, i když nejsou na první pohled okázalé. A taková je i hudba primáše Hradiššanu Jiřího Pavlici. Jeho písničky umí dojmout i rozveselit, také proto jsou koncerty Hradiššanu vyprodané. To platí i pro šňůru předvánočních koncertů, která měla první zastavení ve štípském kostele a pokračovala téměř každý další den. Pavlica přesto dbá na to, aby byl v důležitých svátečních okamžicích doma se svou rodinou.

„Nejen na Štědrý den, ale i na Mikuláše chci být se svými dětmi. Děti se na Mikuláše i na Ježíška těší.
A na příchod těchto vzácných hostů je třeba se také připravit, proto si volno na tyto dny rezervuji s ročním předstihem,“ říká přesvědčivě Pavlica.

Melodičnost vašich ukolébavek dokáže děti zklidnit. Odzkoušel jste je na vlastních dětech?

Ano, dokonce jsem jednu z nich věnoval naší malé Aničce. ce.

Stalo se vám někdy, že vás hudba rozplakala? Aš už to byla vaše vlastní skladba, nebo cizí.

Stalo a považuji to za naprosto přirozené a lidské. Vždyť je to projev citu a toho není nikdy dost, aš už jde o radost či smutek. Mám několik zážitků, ale ty jsou příliš osobní.

Pocházíte ze Starého Města u Uherského Hradiště, ze srdce Velké Moravy. Jak vnímáte toto místo? Co pro vás znamená Staré Město a Velká Morava?

Představu Velké Moravy a odkaz svatých Cyrila a Metoděje si chráním a přímo hýčkám. Z okna domu se dívám na staroměstský barokní kostel svatého Michaela, který stojí na základech velkomoravské rotundy, všude kolem jsou archeologické nálezy z této doby. Genius loci funguje, snad právě proto tak rád zhudebňuji staroslověnské texty.

Staroslověnsky i zpíváte. Máte nadání na jazyky?

To nevím. Spíš myslím, že ne. Melodičnost řečí sice vnímám velmi rychle, ale s gramatikou a zásobou slovíček je to horší. To chce totiž mluvit a mluvit, také číst v cizím jazyce. A na to není čas, pokud to člověk nepotřebuje přímo pracovně. Nejrůznější písně nebo třeba základní pozdravy umím třeba i japonsky a čínsky, ale jinak se více či méně domluvím německy, anglicky a rusky.

Při vašich koncertech v kostele zaznívá hodně těžkých filosofických textů a také náboženské skladby. Chystali jste si sem speciální repertoár? Jak moc ovlivňuje místo, kde se koncert koná, výběr písní?

Místo konání koncertu vždy a zásadně ovlivňuje výběr repertoáru. Pro příležitosti v kostelích máme speciální program.

Součástí vašeho repertoáru jsou i skladby mnicha Hirschmentzela z velehradského kláštera. Po těchto starých notových záznamech pátráte sám, nebo je pro vás někdo hledá?

Je to výsledek mnohaleté práce, kdy jsem se snažil vytvořit co nejpestřejší dramaturgii souboru, ve které má své důležité a nezastupitelné místo také cesta do historie. Vždyť v poznání toho, co bylo před námi, můžeme lépe chápat to, co nás obklopuje a s čím se potýkáme dnes. To je obecné východisko, které platí i v hudbě.

Můžete to vysvětlit lépe?

Na jedné straně této historizující dramaturgické linie může být cesta k nejstarším hudebním pramenům, na druhé je to cesta k vlastní současné tvorbě. Vedle historizujícího pohledu je tu pohled regionální, kde na jednom konci může být poloha moravské nebo slovácké hudebnosti a na druhém konci spolupráce s hudebníky různých kontinentů v duchu world music. Podobně můžeme uvažovat v případě naší cesty mezižánrových spoluprací se soubory různého zaměření včetně symfonických orchestrů. Pro mě je nejdůležitější sdělení, které chci přinášet. Jestli je vyjádřené výrazovými prostředky toho či onoho historického období, regionu nebo žánru, je až na druhém místě. V případě zápisů Christiana Hirschmentzela se mi zde spojují všechny linie v jednu.

Jak to?

Jde o historický materiál z roku 1696. Je to místní materiál z archivu velehradského kláštera a současně mají některé zápisy duchovní charakter. Ale to je jenom jeden z příkladů. Za léta, co vedu Hradišťan, jsme natočili téměř třicet desek, a to už je dost materiálu k výběru při sestavování nejrůznějších programů.

Na vašich koncertech v kostelích zaznívají i nástroje, které běžně ve svatostáncích nejsou slyšet. Například africké bubny. Právě skladbě s africkými bubny publikum tleskalo ze všech nejvíc. Všichni se nechali strhnout divokým rytmem.

Tato ukázka souvisí s uvedenou spoluprací mezi různými etniky, v tomto konkrétním případě s mým kamarádem z Jižní Afriky Dizu Plaatjiesem. Píseň je o čase v lidském životě, který nám všem měří stejně a je jen na nás, jak jej dokážeme využít a naplnit. Jde v podstatě o duchovní píseň s užitím hudebních prostředků naší i africké hudby.

Jaké máte pocity, když bouráte zažité stereotypy a chrámovou lodí zní hudba, kterou by tam nikdo nečekal?

Nikdy jsem nechtěl nic bourat, ale naopak jsem toužil stavět mosty mezi lidmi, kulturami nebo hudebními žánry. Bourat či stavět, to je pro mě velmi podstatný rozdíl. Přál bych každému, aby zažil nedělní bohoslužbu v jiném kulturním prostředí, než je to naše, aby pochopil, že lze chválit Boha různými jazyky. A žádný z nich není lepší ani horší než ten druhý, je jenom jiný.

Máte rád experimentování a hraní s cizími muzikanty?

Ano, spolupracoval jsem s Alistarem Andersonem z Anglie, Yaz-kazem z Japonska, Dizu Plaatjiesem z Jižní Afriky, s alikvotním zpěvákem Wofgangem Sausem z Německa nebo hrdelními alikvotními zpěváky z Altaje. To všechno jsou krásné zkušenosti a často také velká muzikantská i lidská souznění.

Dnešní doba je plná nových podnětů a zážitků, útočí to na nás ze všech stran. Necítíte se někdy zahlcený informacemi?

Doba nás zahlcuje nejrůznějším informačním a jiným smogem, který k životu vůbec nepotřebujeme. Jsem si toho plně vědomý a snažím se co nejvíce filtrovat příliv všech atakujících, agresivních zbytečností. Nečtu bulvární tisk, vypínám reklamy, tiskoviny a všelijaké letáky skládám dětem do sběru.