Být gayem je veselé, když máte partnera, o něhož se můžete opřít. Jakmile je ale člověk sám jako nyní Zdeněk Jašek, zbývají jen vzpomínky.
Co pro vás znamenal queer pride v Táboře?
Oslavu lidských práv. Byl bych rád, kdyby už všichni pochopili, že my gayové jsme si svou sexuální orientaci nevybrali z nějakého rozmaru. Hlavně by se ale měli probudit samotní gayové, kteří se za svou orientaci zatím stydí. Zakrývají to dokonce tím, že se snaží žít v manželstvích, a tím pak přinesou trápení sobě i svým rodinám. Znám jich v Táboře dost. A taky se tu stává, že rodiny záměrně tají homosexualitu svých dětí, aby kvůli tomu neměli rodinní příslušníci problémy v práci. Vím o případu z Táborska, kdy otec vyhnal syna z domu proto, že se mu kluk popravdě přiznal, že je gay. Do průvodu jsem šel právě proto, abych oslovil mámy a táty všech takových dětí. Prosím je: Nedělejte svým synům a dcerám problémy. Buďte k nim tolerantní a neubližujte jim za to. Vždyť oni taky nikomu neubližují.
Jaké jste měl dětství?
Byl jsem neplánované dítě. Maminka odmítla jít na potrat. Bydlela s rodiči a příbuznými v malé chalupě, kde bylo málo místa, a pak nějaký čas žila u sestřenice. Dala mě proto do kojeňáku a pak do dětského domova. Vzpomínám si, jak tam za mnou přicházela a pak odcházela a já nechápal, proč tam zase budu bez ní. Když mi bylo pět, matčini sourozenci se odstěhovali z chalupy a maminka si mě vzala domů. A tak nejstarší vzpomínky, co mám na dětství, jsou hodně smutné.
V dospívání jste už věděl, že jste na kluky?
Líbili se mi, ale to ještě neznamená, že člověk bude gay.
Kdy jste to poznal?
Na dvouleté důstojnické škole v Liptovském Mikuláši. Nastoupil jsem tam v osmnácti. Ale aby bylo jasno, já nešel dělat vojáka z povolání proto, abych byl mezi muži. Mě moc bavila elektrotechnika a toužil jsem po průmyslovce. Jenomže jsem se na ni nedostal kvůli velkému počtu zájemců. Zbyl na mě učňák. Podnik, u kterého jsem po vyučení musel pracovat, mi nedovolil denní studium na střední škole. Najednou se tam objevili náboráři do armády. Neváhal jsem. Vojenský život mě sice nepřitahoval, ale byla tu vidina, že si udělám maturitu a budu pracovat ve svém oboru. Když jsem nastoupil do Liptovského Mikuláše, kamarád mě varoval, že tam má na starosti televizní studio nějaký voják, který se ho snažil osahávat a abych si na něj dal bacha. Od té doby jsem přemýšlel, jak bych se k tomu „osahávači“ dostal. Povedlo se to. Právě on mi dal poznat, že jsem opravdu gay. Shodou okolností to byl Jiří Mareček, nynější předseda Jihočeské Lambdy.
Proč jste po dvaceti letech odešel z armády?
Tehdy jsem sloužil v Drhovicích u Tábora. Jednoho dne na konci roku 1996 jsem nastoupil do služby jako dozorčí oddílu.
Za pomocníka jsem měl svobodníka, malého bláznivého kluka z velitelské roty. Najednou slyším z chodby jeho křik: Já s ním sloužit nebudu! Je to buzerant, úchyl! Službu jsme sice odsloužili, ale svobodník mě pomlouval dál. Začalo mě to psychicky deptat víc a víc.
Po pár dnech jsem okolo sebe slyšel samé neurčité pomlouvačné hlasy. Přitom jsem si vůbec nebyl jistý, jestli jsou skutečné. Měl jsem pocit, že se na mě něco strašného chystá. Úplně mě to odrovnalo. Bál jsem se, že když ve službě vezmu pistoli do ruky a někdo proti mně něco řekne, tak ho zastřelím. Šel jsem za útvarovým doktorem a řekl jsem mu, že už nemůžu dál. Napsal mi neschopenku na měsíc. Když se další lékař dozvěděl, že mi problémy nedělají nadřízení, ale moji podřízení, tak mi tu neschopenku ještě prodloužil. Pak jsem odešel do civilu. Pracuju jako dělník, udělám si svoje a mám pokoj. Nechápu, proč to tehdy ten svobodník dělal. Byl by překvapený, kolik je v armádě skrytých gayů.
Povězte o tom nějakou příhodu.
Sedím takhle na soutěži Gay Man v Olomouci. Najednou tam vidím mladého rotmistra od jednoho útvaru, kde jsem předtím sloužil. Povídám: Ty jsi gay? A on na to: Jsem, ale to nic není. Za mnou jde náš náčelník štábu a ten je taky teplý. Najednou se tam objevil major, kterého u útvaru nikdo neměl rád, protože byl hrozně nepříjemný. S oblibou v pátek zadával úkoly ženatým vojákům, aby nestihli včas odjet domů. A tak jsem se ho zeptal: Proč jsi to těm lidem dělal? Odpověděl: Já jim záviděl, že mají rodiny a někdo na ně doma čeká.
Žijete sám. Jaký by měl být váš partner?
Hlavně by měl mít dobrou duši. Abych cítil, že mě má rád. To bych moc potřeboval.
