Už hlavní vrátnice dvanáctihektarového areálu bývalého státního podniku Závody Vítězného února - zkráceně ZVÚ - napovídá, že se jednalo o vstup do největší továrny v bezmála stotisícovém Hradci Králové. V době její největší slávy v osmdesátých letech dvacátého století v ní pracovalo pět a půl tisíce lidí a s trochou nadsázky lze říci, že každý obyvatel Hradce měl příbuzného, který tam dělal.
„Dovnitř nemůžete, jen na povolení,“ řítí se rozlehlou vrátnicí asi pětačtyřicetiletý muž. Střeží vstup do továrních budov. Tomu, kdo má ještě v paměti původní ZVÚ, to tady připadá opuštěné.
Přesto má továrna svým způsobem štěstí. Zatímco řada podniků ve městě zanikla, nástupnické firmy státního podniku ZVÚ pokračují v tradiční, i když značně omezené výrobě potravinářských strojů. V současné době tam pracuje kolem patnácti set lidí.
Změny po roce 1989 tu byly začátkem konce. Privatizace, majetkové přesuny, skutečná konkurence a stěhování průmyslu z města znamenaly zánik tradičních fabrik.
Nejstarší část areálu ZVÚ, která je hned za branou, je upravená a administrativní budovy a některé průmyslové objekty mají novou fasádu. Symbolem zlatého věku továrny je socha dělníka, jíž nikdo ze zaměstnanců, kteří kolem ní chodili do práce, neřekl jinak než Kovák.
ZVÚ vyráběly potravinářskou techniku, a to především pro pivovary a cukrovary. Navíc na výrobu technologií pivovarů měl podnik ve východním bloku monopol. Továrna patřila v době reálného socialismu ve východních Čechách k největším strojírenským firmám a odbytiště svých výrobků měla hlavně v zemích Sovětského svazu a dalších takzvaných lidově-demokratických státech světa.
Tradice strojírenské výroby v areálu ale sahá až do počátku dvacátého století, později tam byly Škodovy závody. Původně malá strojírenská firma se postupně rozrostla ve významný podnik těžkého strojírenství.
Naše „Škodovka“
Dlouhou dobu v ZVÚ pracovala i Marie Šnajdrová. „O půl třetí odpoledne se z továrny vyvalila masa lidí a pěšky nebo na kolech mířila podjezdem do města. Dlouhá léta to neodmyslitelně patřilo ke koloritu Hradce. Na 1. máje u továrny začínal prvomájový průvod, který pak táhnul městem. Škodovka, jak se ZVÚ říkalo, byla neodmyslitelnou součástí života, a to v dobrém i zlém,“ vzpomíná Šnajdrová.
V současné době jsou téměř všechny objekty, které v minulosti továrnu tvořily, obsazené. „Některé firmy jsou tu v nájmu. Nelze říci, že nějaká část areálu je opuštěná a chátrá,“ říká Josef Sirový ze správy majetku společnosti ZVÚ s tím, že v areálu je šest firem, z nichž dvě největší zachovaly, byť ve velmi omezené míře, původní výrobní program.
Obří strojírenská fabrika ovlivňovala život ve městě v mnoha směrech. Dodnes je to patrné třeba v okolí nádraží. Aby se zaměstnanci státní továrny dostali pohodlně do práce, vznikla nad kolejištěm několik desítek metrů dlouhá lávka. U vchodů do továrny v osmdesátých letech vyrostly velké autobusové zastávky. A v neposlední řadě byla v této části města větší koncentrace hospod nižší cenové skupiny, což nepochybně souviselo s množstvím dělníků, kteří tam pracovali.
„Závody Vítězného února v určitou dobu podporovaly i hradecký fotbal. S továrnou souvisela i výstavba nových bytů ve městě,“ dodává Sirový.
Servis i zkušebna kapel
Na vrátnici další kdysi významné hradecké továrny sleduje starší muž televizi. Vrátný si tím krátí dlouhou chvíli. Je okolo páté odpoledne a bránou, kterou zatarasuje závora, se prohání vítr a spadané listí. Na druhém konci pětihektarového areálu ale duní z jedné budovy pořádný bigbít.
„Využívaná je tak třetina zdejších budov. Sídlí tady autoservis, půjčovna vleků, jsou tu kanceláře a zkušebnu tady má i několik hudebních skupin,“ říká Miroslav Adamčiak, který má na starosti správu majetku v bývalém areálu Montasu.
Státní podnik, který v rozlehlém areálu zahájil provoz v roce 1962, se zabýval montážemi ocelových konstrukcí a jeho zaměstnanci pracovali nejen po celém Československu, ale i v Sovětském svazu či dokonce v Afghánistánu, Íránu, Iráku či v Egyptě. V době své největší slávy v sedmdesátých a v osmdesátých letech dvacátého století zaměstnával okolo dvou a půl tisíce lidí.
„Nechce se tomu ani věřit. Hodně lidí totiž pracovalo na montážích, a tak se do hradeckého závodu dostali jen občas. Vzpomínám si, že jsme šli jednou z oběda a potkali kolegu, který říkal, že v Montasu pracuje přes dvacet let, ale v továrně je vůbec poprvé. Bylo to tím, že podnik měl montážní správy po celé tehdejší Československé republice, kde přijímal pracovníky,“ vzpomíná Jaromír Žmolík, který v Montasu pracoval.
Historie průmyslového areálu ohraničeného řekou Labe, železniční tratí a ulicemi Kydlinovská a Říční se začala psát mnohem dříve než v šedesátých letech minulého století. První stavby tam vznikaly krátce po roce 1900, ještě před první světovou válkou, a původně v nich sídlilo několik firem. Vyráběly se tam odlitky odpadních trubek.
„Podnik se tam přestěhoval z areálu U Koruny v roce 1962. Pak vznikl Montas, podnik nic nevyráběl, byla to montážní firma,“ říká bývalý zaměstnanec Čestmír Moravec.
Místo továrny knihovna
Někdejší hradecká koželužna v Kuklenách měla snad nejvíce ze všech bývalých továren našlápnuto stát se luxusní hradeckou adresou. Ještě před pár lety se velmi vážně hovořilo o přestavbě na loftové byty (velkoprostorové byty v bývalých průmyslových areálech, typické jsou pro velké aglomerace ve Spojených státech, kde v nich bydlí bohatší vrstva lidí - pozn. red.) a administrativní komplex. Situace se ale zkomplikovala, když společnost EUBE, která se na rekonstrukci chystala, padla do insolvence a projekt převzala její dceřiná firma. Od té doby objekt chátrá a do areálu se ani nesmí vstupovat.
Výjimkou mezi královéhradeckými továrnami je bývalá textilka Vertex ve Wonkově ulici. Objekt dělníci velkolepě přestavují. Do poloviny příštího roku tam má vzniknout za 150 milionů korun centrum celoživotního vzdělávání. Kromě knihovny vedení města počítá s přednáškovými a konferenčními sály, kavárnou a zvukovou knihovnou pro nevidomé. Bývalý Vertex je tak jednou z mála továren, které dostanou zcela nové využití a budou sloužit všem lidem.
I v Hradci Králové ale existují příklady továrních areálů, kde výroba bez delších přestávek přetrvává desítky let. Jednou z těchto výjimek je největší český výrobce fotografických materiálů, společnost Foma Bohemia. Další je pak rodinná firma na výrobu pian a klavírů Petrof, která v Hradci vyrábí nástroje už bezmála 150 let.
Foma Bohemia dodává rentgenové materiály pro zdravotnictví a průmysl, materiály pro fotografy a další fotografické potřeby. Je přímou pokračovatelkou společnosti Fotochema, která vznikla v roce 1921.
Až padly hradby
Významným impulzem k rozvoji průmyslu v Hradci Králové byla dostavba železnice. Do města dorazila roku 1857, později v Hradci vznikl cukrovar, strojírna, plynárna a roku 1864 dodnes nejvýznamnější podnik ve městě, světoznámá továrna na výrobu pian a klavírů firmy Antonín Petrof.
Bouřlivý rozvoj průmyslu nastal ale až na sklonku devatenáctého století, kdy začala zanikat královéhradecká pevnost, tedy věnec složitého systému hradeb kolem dnešního historického centra. Tím padla hráz, která zabraňovala městu v dalším rozvoji. Průmyslového vrcholu pak Hradec dosáhl v období komunismu.
JAK DNES VYPADAJÍ HRADECKÉ TOVÁRNY
Bývalé Závody Vítězného února (ZVÚ)
V areálu je šest firem, z nich dvě největší zachovaly, byť ve velmi omezené míře, původní výrobní program. Areál je z větší části využívaný.
Montas
V areálu bývalé státní firmy, která zajišťovala montážní práce pro strojírenské systémy ze ZVÚ, sídlí autoservis, v kancelářích soukromé firmy a zkušebny tam mají hudební skupiny. Areál chátrá.
Vertex
Objekt stavbaři rekonstruují. Do poloviny příštího roku tam má vzniknout centrum celoživotního vzdělávání včetně knihovny.
Hradecká koželužna
Měly tam vzniknout byty a administrativní komplex. Firma, která to platila, ale skončila v insolvenci. Dnes objekty chátrají. Jedná se o nejzanedbanější industriální areál v Hradci.
