Trenér hokejových extraligových Vítkovic Mojmír Trličík žije hokejem od rána do večera. Ovšem to neznamená, že by ho nezvládl ještě více. Před pár lety byly sezony, kdy trénoval dvacítku, zároveň i juniorku a ještě byl třeba asistentem u A týmu.
„Pamatuju si, že kromě středy jsem každý den stál na střídačce, protože v úterý, pátek a neděli se hrála extraliga a ve čtvrtek a v sobotu zase hrála juniorka. V lednu jsem pak měl za sebou i sto šedesát zápasů na střídačce, ale musel jsem to zvládnout,“ říká Trličík.
Takže s myšlenkami na hokej usínáte a taky s nimi ráno vstáváte?
Tak den po zápase v podstatě nespím. Ale hlavně je to každodenní práce, protože zápasy jdou rychle za sebou, a navíc je tu příprava, která aby byla zodpovědná, tak chci vidět, pokud je to možné, třeba dva zápasy soupeře, se kterým hrajeme. To znamená poslední náš vzájemný zápas a jejich poslední utkání. Zhlédnout dva zápasy po sobě, to zabere čtyři hodiny s tím, že to potřebujeme analyzovat, zásadní situace sestříhat do bloku a systémů, co soupeři hrají. Pak na to musíme najít nějakou protihru. Ve výsledku to představuje i pět až šest hodin práce.
Je rozdíl mezi usínáním po prohraném nebo vyhraném zápase?
Není. Pocitově je to samozřejmě trochu rozdíl, ale zápas si přehráváte úplně stejně.
Je hodně lidí, kteří sledují hokej maximálně v televizi a nemohou pochopit, že to pro někoho může být práce. Pracoval jste i v jiných profesích než jako hokejový trenér?
Učil jsem na škole. Byl jsem učitel i zástupce ředitele na základní škole. Nejdéle na té, co tady měly Vítkovice svoji hokejovou školu, kde ale byly i nehokejové třídy.
Jste vystudovaný učitel, nebo trenér?
Učitel tělocviku a občanské nauky. A rád na to někdy vzpomínám. S dětmi mě to bavilo. Hned po škole jsem učil v Petřkovicích. Potkávám i žáky, které jsem učil nebo mě poznávají, takže je určitě prostor pro vzpomínky. Loni jsem zrovna byl za panem tehdejším ředitelem. Máme i několikrát ročně srazy pedagogů z hokejové školy, takže se setkáváme. Asi dvakrát ročně se mi podaří tam přijít, vždycky na konci a na začátku školního roku nebo někdy i v zimě.
Vzpomínáte na moment, kdy jste si řekl, že tu školu s trénováním nezvládáte, takže jste se musel rozhodnout pro jedno, nebo pro druhé?
Vzpomínám. V roce 1999 jsem učil na škole a zároveň jsem trénoval dorost. V té době přišla nabídka jít k dospělým a tam už to kombinovat nešlo, protože to už byl normální dospělý hokej, který zabírá hodně času. Myslím, že jsem potom ještě učil, když jsem u dospělých skončil.
Dokážete si představit, že byste se vrátil k učitelskému řemeslu?
Určitě si to dokážu představit. Děsím se jen toho, že podle zkušenosti kamarádů pedagogů je to s dětmi stále těžší a těžší práce. Z toho mám trochu strach, protože vývoj společnosti a dětí je složitější.
Čím konkrétním vám kolegové naháněli hrůzu?
Tím, jak se děti chovají, jaký mají přístup ke škole a vůbec k životu. I rodiče a jejich nesoudnost. Zrovna tělocvik, který když chcete dělat, tak žijete s dětmi. Pamatuju si, že jsme vždy vymýšleli spoustu akcí. V zimě jsem na hokejové škole sbalil pětadvacet dětí a jeli jsme na tři dny na hory. Dneska se stane úraz a už se to táhne po soudech. Vůbec právní stránka do toho zasahuje v takové míře, že je to dost riziková práce.
Co si pamatujete z občanské nauky, kterou jste učil?
Občanskou nauku jsem neučil, jen jsem ji vystudoval. Učil jsem dějepis a rodinnou výchovu. Tím, že jsem byl na hokejové škole, tak mi osnovy dovolovaly třeba v rodinné výchově se věnovat některým teoretickým hokejovým nebo obecně sportovním tématům. Třeba výživa ve sportu, strava, regenerace. I to jsem dokázal do některých předmětů přiřadit. To už byly hodiny se staršími žáky, to znamená osmá nebo devátá třída.
Byla to sportovní hokejová škola, chodily do ní i dívky?
V těch jiných třídách ano, protože v každém ročníku byly dvě třídy. Jedna byla hokejová a druhá normální. Takže občas jsem učil i ty nehokejové, tam už to bylo normální jako jinde.
Všiml jste si už tehdy rozdílu mezi těmi, kteří aktivně sportují, a kteří ne?
Určitě. Toho si nejde nevšimnout, když je jedna třída, kde je asi čtyřiadvacet chlapců, a pak třída, kde jsou dívky i chlapci, a vůbec ten vztah ke sportu, kdy to ztratilo úroveň, kterou to mělo kdysi. Byly daleko lépe organizované sportovní akce, byly různé odznaky zdatnosti. V tom byla třeba dobrá branná výchova, kde se chodilo na pochody, chemické poplachy a takové akce, které měly sportovní charakter, a děti se hýbaly daleko více.
Hodně se rozevřely nůžky mezi těmi, kteří sport dělají vrcholově, a většinovou populací, u které se vztah ke sportu ztrácí. Respektive, která se na něj dívá maximálně v televizi nebo jde na něj na stadion.
Tak to určitě. Vstupuje do toho pasivní zábava, která začíná jasně dominovat. Rozvíjí se internet, Xboxy, PlayStationy a obecně hry. Takový je prostě vývoj.
Co si myslíte o tom, že si sportovní fanoušek zaplatí kabelovou televizi nebo satelit a má tam na výběr z mnoha sportovních kanálů, kde běží pořád jen sport? Třeba před dvaceti lety, když běžel sportovní přenos, tak to byl svátek.
Na jedné straně díky tomu přicházíme o přímé diváky na stadionu. To by člověk byl rád, aby chodili a byly plné stadiony, protože živá atmosféra je pak úplně jiná. Na druhé straně mám sport rád a dneska jsou technické možnosti úžasné. Rád se podívám na vrcholový sport, protože když někdo něco umí, tak se na to dobře dívá. Z téhle strany to vítám. Ještě lepší je, když v daném sportu jsou Češi. To pak přináší radost i hrdost. Myslím, že i takový pasivní zážitek je něco jiného, než to bylo dřív.
A z individuálních sportů a sportovců?
Rád se podívám na zimní sporty, třeba biatlon je zajímavý sport. Takže se rád dívám na Michala Šlesingera, Vítkovou. Těm hodně fandím. Myslím, že i když z toho nejsou samá první druhá místa a medaile, tak jsou jejich umístění výborná. Sleduju také to, co musí obětovat. Jak náročný sport to je, kolik sportovců v dané disciplíně ve světě je, jak široká je špička. Třeba být v některých sportech desátý, si myslím, že je velký úspěch. Další ze zimních sportovců, kterých si vážím, je třeba ve skocích na lyžích Roman Koudelka. Ten je mezi špičkou a nedávno byl na stupních vítězů. Sleduju to průběžně.
Co vy a zimní sporty?
U mě je vůbec aktivní sport dost složitá záležitost, protože jsem si ve své hokejové kariéře výrazně zničil koleno, takže nemám přední křížové vazy, což mě už hodně handicapovalo. Navíc jsem měl těžkou havárii v autě, z čehož jsem měl zlomené tři obratle, a to mě taky dost omezuje. Když jsem byl v angažmá v Liptovském Mikuláši, tak jsem poprvé snad po pětadvaceti letech lyžoval. Na carvingových lyžích jsem i já zjistil, že i přes ten handicap můžu. Carvingy jsou úplně něco jiného, než bývalo. To zatáčí pomalu samo.
Sledujete někdy třeba krasobruslení?
Sleduji, protože osmiletá dcera ho zrovna dělá a taky se na něj dívá. Ten sport byl ve fázi, kdy byl málo atraktivní, teď je z něj už pomalu něco jiného. Je to moc hezká show a dobře se na to dívá, zvlášť když tam máme naše kvalitní reprezentanty, kteří dokážou dosáhnout velmi dobrých výsledků. Takže sledujeme i krasobruslení, i když to není ten můj šálek kávy, protože to je bez souboje. Dá se to výrazně ovlivnit rozhodčími a tohle mi na tom ne, že vadí, ale mám od toho trochu odstup.
Ale i v hokeji může přece rozhodčí hodně ovlivnit zápas.
Může, ale nemyslím si, že tak výrazně. Nebo je možné, že tomu tak nerozumím, že je to přesně dané. Přece jen člověk se dívá jen podle zájmu. Nikdy jsem nepochopil rozdíl mezi „axelem“ a „rittbergerem“. Ať se na to dívám, jak chci, a komentátor o tom mluví, tak nedokážu odhadnout, co je co. Možná za to může moje nevědomost, ale je to prostě můj subjektivní názor, že to ovlivnění tam může být. Podobně třeba v gymnastice, která je hodně rychlá, dynamická, tak se mi zdá, že tam je prostor pro ovlivnění. Občas se objeví, že tam jsou vazby mezi rozhodčími. Takhle se o tom psalo, tak to vnímám pořád.
Takže důležité je, aby člověk bojoval sám za sebe?
Jasně, to mi sedí víc. V hokeji je sice rozhodčí, ale ovlivnění nemůže být nějak výrazné, protože když budete hrát dobře, tak sudí nezmůže nic.
