Trénink s hokejisty: čtyři kola pekla a horská etapa navrch

Do předem prohraných bitev se zásadně nepouštím. Ovšem zásady jsou tady od toho, aby se čas od času porušovaly. Trénink s hokejisty HC Kladno patří mezi ně.

Jdu pryč, domů, do redakce, prostě pryč z téhle mučírny. Honilo se mi hlavou po třiceti minutách sprintů na rotopedu. Navenek se usmívám, jako že je to o.k. Dělají to ostatní kolem mě, tak proč se lišit. Jenomže oni se na posledních deset minut zvedají ze sedla a do rytmu písniček od Kabátů šlapou horskou etapu. Až na jednoho. Zůstávám sedět, dojíždím je po rovince.
Je mi pětačtyřicet, roste mi bříško a patřím k průměrným rekreačním sportovcům. Leč pořád v mně tluče srdce mladého kluka. Srdce, které fandí hokeji, i když tělo, které ho nosí, neumí bruslit.
Ale dost lyriky. Prostě jsem se nechal v redakci přemluvit, abych si zatrénoval s kladenským hokejovým áčkem.
„To není problém, jenom vám musíme vybrat takový trenink, při kterém si moc neublížíte,“ řekl s úsměvem pod vousy trenér Otakar Vejvoda. Hokejisté totiž v současné době absolvují nenáviděnou letní přípravu.

Povzbuzení od kolegy

„Na kole vás někde ztratíme, kolečkové brusle taky nebudou to pravé ořechové, při fotbale nebo basketu zase nepoznáte, jak na tom jste. Přijďte v pondělí ráno, to máme kruhový trénink v posilovně,“ oznámil mi trenér Vejvoda, který by měl Kladnu vrátit jeho prestiž.
„Jednou, to ještě hrál Jirka Kruliš, mi v posilovně s Pavlem Paterou naložili na ramena činku a prý zvedni se. Nepohnul jsem se ani o kousek a oni se mohli strhat smíchy,“ povzbuzuje mě novinář Pavel Loněk. Ráno jsem v klubové posilovně první. Potřebuju nasát atmosféru. Hlavně pořád nevím, co mě čeká. „Připnu vám na hrudník měřicí přístroj a na ruku dostanete speciální hodinky. Budete cvičit se skupinou starších hráčů, konkrétně s Radkem Bělohlavem. Trénink spočívá ve dvacetivteřinovém cvičení na sedmi stanovištích,“ bere si mě stranou asistent trenéra Petr Kasík.
V puse mám sucho, nervózně chodím sem tam. Rozhodl jsem se, že to nevzdám. Buď přežiju, nebo mě vynesou nohama napřed.

Dvě kola a ještě jednou dvě

Podáváme si s Radkem ruku na pozdrav. „To dáš, neboj,“ říká a pouští mě na první stanoviště. Za námi půjde Pavel Patera, před námi Libor Procházka, další ze slavných veteránů v kladenském dresu.
Trenér mačká stopky. Zvedám bez přestávky jednoruční činky v leže nad hrudník. Následuje cvik na břišní svaly, výstupy s činkami na lavici, cvik s kotoučem na balonu, dřepy s činkami s úkrokem vpřed i vzad, zvedání činek z dřepu nad hlavu a na konec dřep na jedné noze s kotoučem v rukách. „Brankáři by měli mít úlevu,“ snaží se zmást přísného Kasíka Procházka. Naráží na fotbalový zápas hokejistů s Velkou Dobrou, který skončil bezbrankovou remízou a on ho celý strávil v bráně.
Dvě kolečka jsou za námi a já se loučím. „Kam byste chodil. Ještě dvě kola. Intervaly mezi stanovišti zkrátíme,“ oznamuje trenér. Nestíhám protestovat a už mám v ruce zase činky. Podal mi je Patera. Tady se jeden nezakecá. Kde se v něm i v Radkovi bere tolik síly. Vždyť jsme skoro stejně staří? Nalhávám si v duchu.
Poslední stanoviště v posledním kole, teď je opravdu konec. Opírám se o zeď a popadám dech. Vydržel jsem! Funící, ale se vztyčenou hlavou procházím mezi hokejisty a chvilku se cítím jedním z nich.
„Tak nashle a děkuju,“ třesu Vejvodovi pravicí. Odepínám hodinky ze zápěstí a jsem zvědavý, co naměřily za hodnoty. „Už jdete? Mysleli jsme, že chcete s námi trénovat. Ale když musíte,“ říká kouč a dodává, že teď všechny čeká spinning. Pokoušejí se o mě mrákoty. Před očima vidím barevné kruhy, nohy mám jak z olova. Místo do vytoužené sprchy jdu na rotoped. Jestli tohle má být můj konec, tak ať to mám pod kontrolou.
„Jak bylo?“ ptají se kolegyně v práci. Mávám rukou, jako že dobrý, ale do řeči mi moc není. Jedu se domů ze všeho vyspat.

Graf nelže

Ráno mi žena pomáhá z postele. Každému, kdo se ptá, jestli mi něco není, tvrdím, že takhle chodím od narození. Mířím opět na trénink hokejistů. Tentokrát však pouze jako divák. A taky pro výsledky.
„Chcete slyšet chválu, nebo realitu? Graf nelže. Podle něj jste v posilovně sice vydržel stejnou zátěž jako kluci, ale tep se vám z nejvyšších hodnot zklidňoval čtyřikrát pomaleji než jim. Solidně trénovaný hokejista je zpátky v klidu zhruba za šedesát vteřin, vy jste na to potřeboval čtyři minuty. Jestli je to ve vašem věku dobré či špatné, to vám říct nedokážeme. To byste musel za odborníky, kteří by vás rozebrali. Pak tady máme graf ze spinningu. Jak jste se na kole cítil posledních patnáct minut?“ ptá se trenér Vejvoda přívětivě. Přiznávám krizi na třicáté minutě. „Graf říká, že jste to ke konci vypustil, že jste jel piánko. Na druhou stranu, kdybyste měl podobné výsledky jako hráči, bylo by něco špatně. Buď s nimi, nebo s vámi,“ směje se Vejvoda. Jeho kluci mají od začátku prázdnin dovolenou. Dva měsíce si neodpočinuli. Zpátky do tréninkové rachoty naskočí až 25. července. To je konečně čeká milovaný led. Na něj s nimi rád pustím zase někoho jiného.