Když letos v dubnu slavila Jiřina Štochlová z Budějovic osmdesátiny, byly mezi nejbližšími gratulanty dcera Pavlína Jíšová s dcerou Adélou Lounkovou. Všechny tři se věnují hudbě, v rodině folkloristky asi nebyla šance tomu uniknout. Štochlová vedla soubory Bárováček a Malý furiant, jimiž prošly stovky dětí.
Některé si pak vybraly muziku jako profesi. Jíšová se zaměřila hlavně na folk. „Všechny tři jdeme cestou obyčejného zpívání. Folk jsou lidové písně současnosti,“ říká osmačtyřicetiletá písničkářka, která odešla od Nezmarů na sólovou dráhu a vydala osm alb. Poslední dvě natočila se skupinou, v níž hraje a zpívá i její dcera.
Babička v tom vidí logické pokračování rodu, v němž ženy vždycky dobře zpívaly. Sama si přála být buď učitelkou, baletkou, výtvarnicí nebo herečkou. Všechny sny se jí skloubily v základní škole Baarova, kde nejen učila, ale hlavně třicet let vedla folklórní soubor Bárováček. Po odchodu do důchodu ho předala a založila Malý furiant, v jehož čele stála třiadvacet roků a stále zůstává uměleckou vedoucí.
Souběžně ještě deset let vedla v Trhových Svinech dětský soubor Vonička. „Vždycky mě bavilo pracovat s dětmi. Narodila jsem se na Podkarpatské Rusi a do jižních Čech přišla v roce 1953. Lidovou písničku mám ráda po mamince a jihočeský folklor jsem nastudovala hlavně od Zorky Soukupové, z jejíchž zápisů stále vycházím,“ říká Štochlová. Vytváří pro děti tematická pásma, šije kroje, ručně píše dopisy ve francouzštině, němčině a ruštině, vede kroniku. Pochází ze šesti dětí – nejstarší sestře je sedmaosmdesát. Energie má na rozdávání, navíc ani nemůže najít následovníka. „To je asi znamení, že to mám pořád dělat,“ usmívá se.
Kánoi vystřídala muzika
Dvacetiletá vnučka Adéla Lounková jí od dětství říkala černá babička, která tancuje. Chodila k ní do souboru od čtyř let, Pavlína ji ovšem posílala do mnoha uměleckých kroužků. Do dceřiných dvanácti let ale vítězila kanoistika – až do těžké nehody, kterou sportovci utrpěli cestou na závody. Adéle změnila život, protože pokračování ve sportovní dráze už lékaři nedoporučili. Najednou zbývalo víc času na muziku. Před dvěma roky ji Pavlína vzala do kapely a teď už ji na pódiu vnímá jako kolegyni, na kterou se musí a může spolehnout. „Rodiče si vždycky plní v dětech své sny. Já například tím, že jsem si v dětství přála hrát na klavír, ale neměli jsme ho. Tak jsem na něj pak odmala přihlásila Adélku. Sama si našla cestu ke kytaře a teď ve dvaceti umí to, co jsem se já učila celý život. Má přede mnou náskok i v tom, že už teď píše vlastní písničky,“ shrnuje Jíšová, která je autorkou melodií i textů nejen pro sebe a svoji kapelu, ale také například pro Věru Martinovou, Marii Rottrovou nebo Pavla Bobka. Na pódiích vystupuje Jíšová už více než pětadvacet let a u hudebních kritiků si vysloužila označení „první dáma folku“. Kromě zpívání a hraní se teď stará o kapelu i organizačně, vytváří její web a pro Český rozhlas natáčí týdeník Folková jíška, na který navazují také oblíbené živé koncerty ve studiovém sále rozhlasu.
To si piš…
Nedávno vydala čtyřčlenná formace hrající pod jménem Pavlína Jíšová a přátelé nové album To si piš…, které obsahuje čtrnáct původních písní. Kromě textaře Zbyška Rašky jsou všechny dílem této čtveřice, která desku natočila bez hostů. Hlasy matky a dcery k sobě ladí, Pavlína hraje na kytaru a Adéla ještě na klavír a irské flétny.
Matčin sen plní Adéla i v tom, že začala studovat psychologii na pedagogické fakultě. „Všichni členové kapely se tím stali objekty jejího pozorování. Včetně mě jako matky. Na pódiu jsem kolegyně, a když doma něco pronesu, rozebere mě jako psycholožka,“ líčí Jíšová.
Babička zdůrazňuje, že Adéla by mohla splnit i sen z jejího mládí, kdy toužila být herečkou. V dramatickém souboru základní umělecké školy na Piaristickém náměstí se jí dařilo. Svěřenci učitelky Jaroslavy Krčkové vyhrávali, co se dalo.
Znalce folkové scény na první pohled zaujme, jak jsou si matka s dcerou podobné. „Říkají mi to často, což je příjemné, protože mamka je hezká. A babička? Tou se ráda chlubím. Všichni valí oči, když říkám, co zvládá. V dětství mě učila malovat a dělat spoustu výtvarných věcí, povídala si se mnou a hodně jsme zpívaly,“ shrnuje nejmladší z rodu. „Když byla Adélka malá, hodně jsem jezdila hrát a neměla na ni tolik času. Teď jako bych jí to vracela. Co může být pro mámu lepší, než když s ní chce dítě trávit čas?“ uzavírá Jíšová.
