Před sezonou přišel k týmu, kterému nikdo nevěřil. Přesto Mojmír Trličík bojuje s hokejovými Vítkovicemi o čelo extraligové tabulky. Patří k trenérům, kteří si cestu na vrchol poctivě vyšlapali. Začal od žáků a postupně se dostal až do nejvyšší mužské soutěže. V životě ale zažil i nepříjemné chvíle. Po autonehodě málem skončil na vozíku.
Před třinácti lety jste zažil těžkou autonehodu. Můžete popsat, co se tehdy stalo? Trénoval jsem žáky a jeli jsme z nějakého turnaje. A asi v devadesátikilometrové rychlosti jsme čelně narazili do stromu. Jel jsem jako spolujezdec a měl jsem rozdrcené dva bederní obratle, pár zlomenin a co bylo nejhorší, že nárazem jsem si udělal něco i s míchou. Tehdy při mně stáli všichni svatí. Ze začátku jsem necítil ani nohy. Ale až zázračně jsem se z toho dostával. V nemocnici jsem byl asi čtrnáct dní, potom jsem dostal berle a korzet, který mi zpevňoval tělo. Vzpomínám, že jsem tehdy bydlel od Ledňáčku osm minut chůze. S korzetem a o berlích jsem šel domů skoro hodinu.
K hokeji jste se prý dostal kvůli nemoci. Je to pravda? Byl to docela paradox. Jako dítě jsem prodělal oboustranný zápal plic. Po vyléčení jsem byl každou chvíli nemocný. Než jsem začal chodit do školy, doporučila mi doktorka, abych začal dělat nějaký sport, kde bych byl na chladnějším vzduchu. Takže jsem se rozhodl pro hokej.
Kde jste začínal? Ve Vítkovicích. Uspěl jsem ve výběrových testech a chodil jsem na hokejovou školu. Nikdy jsem nebyl nějak velký talent, ale díky tomu, že jsem zdědil zarputilost, jsem mezi silným ročníkem 1964/1965 vydržel. V jednom týmu jsem byl s Pavlem Cagašem, Lumírem Kotalou nebo Alešem Flašarem. Hrál jsem s nimi až do staršího dorostu. Potom jsem si přetrhl křížové vazy v koleně. Od té doby jsem měl stále nějaké zdravotní problémy, a ta moje hokejová kariéra šla pomalu do kytek.
Jak se cítí mladý kluk, který celý život dělá hokej a pak ze dne na den skončí? Ale já od hokeje úplně neodešel. Hrál jsem potom nějakou dobu druhou ligu ve Frýdku-Místku. I přes moje problémy se to dalo uhrát. A soustředil jsem se na dostudování vysoké školy. Pak ale přišla doba, kdy jsem skutečně od hokeje na rok odešel.
Co se stalo? Začal jsem pracovat v jedné firmě v Karlových Varech. Dělal jsem šestnáct hodin denně a byl to rok, kdy jsem nesledoval vůbec žádný sport. Po roce jsem to tam zabalil a vrátil se domů k rodině. Začal jsem zase hrát ve Frýdku-Místku, kde jsem zároveň dělal i hrajícího trenéra.
Takže vaše první trenérská štace byla ve Frýdku-Místku? Ano. Potom začal hrát hokej i můj syn. Tehdy jsem učil v Petřkovicích na základní škole. Pak jsem dostal nabídku od Jana Faltra, abych začal trénovat děti ve Vítkovicích a zároveň učil na hokejové škole. To jsem nemohl odmítnout. Vždyť jsem mohl trénovat i svého syna. Do toho jsem si začal dělat trenérskou licenci A. Svaz v té době vydal rozhodnutí, že extraligové dorosty musí vést trenéři, kteří mají tuto licenci, nebo ji alespoň studují. A protože to ve Vítkovicích nikdo nesplňoval, začal jsem trénovat dorost.
V roce 1999 jste poprvé nakouknul i na střídačku áčka. Jak na to vzpomínáte? Sezona Vítkovicím moc nevyšla. Jako trenér přišel Ján Štěrbák a vedení chtělo, aby druhý trenér byl někdo z Vítkovic. Vedení mě oslovilo, ale musím přiznat, že jsem váhal.
Proč? Za prvé mě naplňovala moje práce učitele a za druhé mě bavila práce i u dorostu. Nakonec ale zvítězilo to, že jsem si řekl, že taková nabídka už nemusí přijít.
