Kromě své univerzitní práce totiž jezdí po světě a mapuje nové druhy korýšů či jiných mořských živočichů. Kdyby se jednalo jen o vylovení a vyfotografování, tolik trpělivosti by to snad ani nevyžadovalo.
Ovšem pak musí vystavit ke každému byť dvoumilimetrovému tvoru takzvaný křestní list, což je podrobný elaborát o několika stranách. A k tomu jej detailně nakreslit. A to celé systematicky zpracovávat. V podstatě celý život.
To je ovšem pouze jedna stránka trpělivosti, říkejme ji pracovní. Nejdůležitější část nás ovšem provází životem. Respektive by měla. V každodenním styku s naším okolím. Které nás často může rozčilovat. Až do krajností.
Třeba nás štve manžel nebo manželka. Každý den dělá stále stejnou věc, která nás spolehlivě vytočí. Něco, co bychom nejraději na tom druhém změnili. Zdá se nám, že jsme vyčerpali všechny možnosti. Bez úspěchu, ani po dobrém, ani po zlém. Navíc začínáme tušit, že tlak na někoho, aby dělal či nedělal něco podle nás, nikam stejně nevede.
Uvědomili jsme si, že my sami bychom byli neradi, kdyby nás někdo do něčeho nutil. Přesto máme stále dvě možnosti. Buď budeme trpěliví a třeba se ten druhý změní, protože sám se k tomu odhodlá, z lásky. Třeba už mu neustálé sekýrování taky leze krkem. Tak bude chtít své drahé polovičce udělat radost.
Druhou možností je, že se trpělivou prací na sobě změníme my sami. Takže nás už ona, později třeba zjistíme že malichernost, prudit nebude.
V obou možnostech budeme trpělivost potřebovat jako sůl. Ovšem v druhém případě její dávka závisí přímo na nás.
Každý máme právo volby.
