Jeho rodiče pocházejí z jižní Moravy, on sám žije v Praze, ale stále má mnoho společného s rodnou Olomoucí.
Nejznámější český jazzový klavírista Emil Viklický, kterého nedávno vyznamenal český prezident, si na Hané odbyl první hudební krůčky a vystudoval tam i přírodovědeckou fakultu. „Hudba a matematika? To je vlastně totéž,“ říká třiašedesátiletý Viklický.
K vašim hudebním oceněním přibylo osmadvacátého října další. Tentokrát jste dostal medaili od prezidenta. Těší vás to?
Mám velkou radost a hluboce si ocenění vážím. Je to totiž velká pocta nejenom pro mě, ale i pro jazzovou muziku. Když jsem přicházel do Vladislavského sálu, vzpomněl jsem si na Karla Velebného, od něhož jsem se naučil základní principy jazzové hudby. Je známá věc, že pan prezident Klaus má rád jazz. Pozoruhodné přitom ale je, že já ve světě nejvíc boduji tím, díky čemuž mě kdysi kritik z londýnských Timesů Chris Parker nazval Janáčkem jazzu. Ale přesně to pan prezident Klaus v oblibě nemá. Když jsme jednou hráli na Hradě s americkým altsaxofonistou Richi Colem, tak mi říkal: Já mám radši, když hrajete ten pravý jazz než ty vaše moravské experimenty. Ale přesto mi tu cenu dal, čímž ukázal nadhled.
Při poslechu vašich „experimentů“ s cimbalistkou Zuzanou Lapčíkovou člověka napadne, že Olomouc není zrovna centrem folkloru. Jak jste se k hraní moravských lidovek dostal?
Můj otec pochází ze Starého Města a celá rodina Viklických je od Znojma. Máme nějaké rakouské a maďarské předky. Takže já se cítím být tak trochu z jižní Moravy, ale zároveň pořád vnímám to, že jsem se narodil v Olomouci. Pokud jde o folklor, ten nám za komunismu tak trochu cpali, což se mi velmi nelíbilo. Ale zato se mi vždycky strašně líbila Janáčkova hudba. Prostudoval jsem si jeho dílo a začala mě zajímat jeho nápěvková metoda. Poznal jsem, že Janáček napsal svoje vrcholné věci v posledních dvanácti letech života i díky tomu, že sbíral lidovky. A tak jsem se vlastně oklikou dostal k folkloru a zjistil jsem, že to není zdaleka takový průšvih, jaký jsem slýchával v rádiu od Šulákové. Našel jsem si tak svoji parketu.
Navíc autoři písniček nikomu nepředepisovali, jak písničky hrát…
Pochopitelně. Já jsem měl štěstí, že mě oslovil Jirka Pavlica, který se v tom vyzná. Od něj a od Zuzky Lapčíkové jsem čerpal informace, které jsem dříve neznal. V Olomouci jsem si v antikvariátu koupil nádhernou, málo známou sbírku písní Jana Kunce z roku 1908, ale také šest sešitů Moravských písní za třicet korun. Ty pro mě byly obrovsky cenné a listuji si v nich dodnes.
Jak jste se dostal k pianu? Váš tatínek byl výtvarník.
Tatínek i strýc byli výtvarníci. Ale když viděli, jak jsem já, co se týče malování, neschopný, nechali mě hrát. Zřejmě si říkali, když tužku neumí držet, tak ať si radši bouchá do piana.
Po kom jste tedy podědil hudební vlohy?
Maminka hrála na piano. A už moje babička byla klavíristka. Dědeček Viktor Viklický kdysi přišel studovat do Vídně a seznámil se tam s krásnou dcerou z vídeňské rodiny. Když se oženil, koupil své ženě jako svatební dar vídeňské piano Gustav Hofbauer. A právě tenhle nástroj byl u nás doma.
Kam jste chodil v Olomouci do „lidušky“?
Bylo to ve starém klášteře, který teď patří dominikánům. V jedné z cel, myslím, že číslo padesát šest, jsem měl učebnu. Byly tam tak silné zdi, že nebyla slyšet výuka od vedle. Vzpomínám si, že tam byl i pěkný sál.
Cvičil jste jako dítě pilně?
To vůbec ne, tehdy jsem chtěl být spíše hokejistou. Bydleli jsme u soutoku Moravy a Bystřičky, shodou okolností kousek od místa, kde je nyní olomoucká základní umělecká škola. Ve škole jsme měli hokejový mančaft. Uměl jsem, a ještě i dnes celkem umím, dost rychle bruslit. Vždycky, když jsem hrál hokej, řvali na mě, nehraj si s tím a střílej! Ve střelbě ale nebyla moje přednost, protože jsem měl slabé ruce. Ale zato mě málokdo dohonil, to zase byla moje výhoda.
Později už jste se hraní hokeje tolik nevěnoval?
V Praze byla společnost umělců pojmenovaná Paleta vlasti, a ti měli hokejový klub. Párkrát jsem s nimi asi tak v pětačtyřiceti letech hrál, ale pro ruce to není moc dobré. Upřímně řečeno, hrát na piano a zároveň hrát hokej, to je ta největší blbost, co můžete udělat. Asi před dvěma lety mě to lákalo zkusit štěstí v týmu Martina Dejdara, ale v šedesáti už jsem si přece jen netroufl.
V Olomouci jste vystudoval matematiku. Pomohlo vám to v muzice?
Určitě. Matematika a muzika, to je prakticky totéž. Když si vezmete Johanna Sebastiana Bacha, to byl vynikající matematik. Jak by mu jinak mohly ty jeho fugy takhle vyjít? Nebo matematický vědec Leibniz říkal, že hudba je radost, kterou duše zakouší, aniž si uvědomuje, že jde o počty. Stačí se podívat do knížky Františka Koukolíka, který píše o různých druzích talentů. Ten jasně uvádí, že ve věku kolem dvanácti let se talent k hudbě a matematice snoubí a často to zachází tak daleko, že děti nevědí, pro co se vlastně mají rozhodnout.
Vy jste měl jasno až po vysoké. V sedmdesátých letech jste se pak dostal na prestižní hudební školu Berkley ve Spojených státech. Neměl jste strach, že se tam ztratíte v konkurenci?
Tam jsem šel už jako hotový muzikant. Naučil jsem se, jak se řekne křížek a béčko anglicky, ale že bych se hodně dozvěděl o hudebních věcech, o to tam tolik nešlo. Důležité je, že je tam skupina lidí, kteří se potkají coby spolužáci a pak už o sobě vědí. Takhle jsem potkal například Billa Frissela, se kterým jsme pak hráli.
Jakou zkušenost jste si z Ameriky dovezl?
Tehdy jsme tady žili v komunistické normalizační době, kdy bylo všechno utlumené. Lidé si jezdili na svoje chatičky a snažili se v zaměstnání hlavně nějak přečkat a přežít. A když vy přijdete jako muzikant zvyklý na tuto atmosféru do Ameriky, najednou na vás padne americký způsob, který je absolutně odlišný. Tam, chcete-li něčeho dosáhnout, tak na tom opravdu musíte začít pracovat. A toto poznání bylo pro někoho, kdo byl v sedmdesátých letech tady, šokující.
Jak se to projevovalo?
Najednou třeba narazíte na kluka, který sice není moc talentovaný, ale přitom dvanáct hodin denně na ten buben cvičil. Chtěl něčeho dosáhnout, a tak energii investoval. A to pro spoustu lidí tady je stěží přenositelné poznání. Dodnes platí, že když chcete něčeho dosáhnout, tak na tom setsakra musíte makat, a navíc musíte mít kliku, aby vám to vyšlo. To znamená, že náhoda přeje připraveným a nemá smysl čekat, že někdo něco udělá za mě.
Proč jste se vlastně rozhodl vrátit do Československa?
To já vlastně ani nevím. Najednou jsem začal zjišťovat, že bych mohl zůstat v Americe. Tím, že jsem se rozhodl vrátit, jsem možná něco ztratil. Mohl jsem se třeba teoreticky více prosadit. Ale takhle jsem zase získal spoustu jiných věcí, o které bych přišel. Dostal jsem se třeba k filmové muzice.
Vyzkoušel jste si různé žánry i prostředí. Máte rozdílné recepty na skládání divadelní a filmové hudby a na „normální“ jazzové skladby?
To ne, to by myslím ani nešlo. Já tvořím pořád stejně. Pokud skládáte, máte zažité určité principy a musíte umět všechno. Rozdíly samozřejmě existují. Něco jiného je film, kde je obraz zafixovaný a vy k němu dodáte hudbu, a něco jiného divadlo. Tam někdy herci říkají text v jednom tempu, zatímco další večer třeba o pár sekund déle. Vše je proto třeba předchystat tak, aby technik sedící v kabině mohl reagovat. Obrovskou roli každopádně hraje zkušenost. Dneska je problém s některými mladšími skladateli v tom, že jim chybí nejen zkušenost životní, ale i přehled napříč žánry. Ale jestli někdo chce cpát elektronickou či rockovou muziku úplně do všeho, tak to má trochu smůlu. Měl by vědět, že existuje ještě spousta dalších typů muziky.
Vaše nejnovější divadelní hudba zazní desátého listopadu, kdy má v pražském divadle Viola premiéru hra Stařec a moře. Na jakou muziku se můžou návštěvníci těšit?
Je to kombinace více žánrů. Jednu písničku tam například herec Marek Holý zpívá a zároveň hraje na bonga. Musel se to naučit, protože děj se odehrává na Kubě. Takže je tam jakýsi kubánský rytmus a do toho zpívá melodii, což je složité, protože jeden rytmus zpívá a druhý musí hrát. Ale on to krásně zvládl. Představení režíruje paní režisérka Engelová a starce hraje Josef Somr, který už dneska nikde jinde než ve Viole nehraje. Pan Somr je obrovská herecká hvězda a představení už při zkoušení vyzařovalo obrovskou emoci.
A co vaše rodná Olomouc, nedočkají se diváci nějakého překvapení?
Rád bych tam někdy uvedl svou operu Máchův deník, tentokrát v nezkrácené verzi, což se v Národním divadle nepodařilo. V Olomouci jsem o tom mluvil jednou s panem ředitelem divadla. Panují ale obavy, jestli by na takovou věc lidé přišli. Ale já myslím, že třeba mladí by dorazili. Vždyť tahle opera má i svoji rockovou část.
Emil Viklický
Narodil se 23. listopadu 1948 v Olomouci.
Hru na klavír studoval u profesorky Fiuráškové.
Vystudoval matematiku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého.
V 70. letech hrál v orchestru SHQ Karla Velebného a v Super Quartetu s Jiřím Stivínem.
V letech 1977-1978 studoval jazz na Berkley College v USA.
Spolupracoval a natáčel se světově proslulými hudebníky.
Složil řadu jazzových skladeb, obzvlášť osobité jsou jeho úpravy lidových písní.
Je autorem filmové a divadelní hudby a tří oper.
V roce 2011 dostal od prezidenta Václava Klause medaili Za zásluhy.
