Nasadit váleček, zatočit na přístroji kličkou a z trouby fonografu se už s praskotem line hudba jak z filmu pro pamětníky. I takto tráví večery sběratel fonografů a starých gramofonů Vladimír Honzík z Hranic. Sbírku začal vytvářet před sedmi lety. „Tehdy jsem ve starožitnictví koupil první gramofon. Vždycky jsem měl rád staré věci, ale naplno jsem se tomu začal věnovat až v penzi,“ říká s úsměvem Honzík. Sbírá všechno možné. „Jak jsou dva kusy, tak už je to sbírka,“ dodává.
Královnou mezi jeho sbírkami jsou fonografy a staré gramofony s obrovskými mosaznými, černými i barevnými troubami. Všechny minimálně sto let staré přístroje jsou funkční. „Mám kufříkový, stolní, velký skříňový gramofon, ale také piknikový gramofon, se kterým se chodívalo na výlety,“ upozorňuje Honzík. Exponáty hledá ve starožitnictví, na aukcích na internetu i na burzách. „Fonograf je vzácnější a shání se těžko,“ říká Honzík. Fonograf vynalezl v roce 1877 Edison. Na první pohled sice vypadá jako starý gramofon s troubou, ale zvuk se přenášel z válečků. Zajímavostí je, že každý váleček nahrávali hudebníci zvlášť. Skladby tak museli hrát několiksetkrát. Až v roce 1890 přišel zlepšovák. Začalo se nahrávat na deset válečků současně. „Váleček se vloží do fonografu, zatočí se kličkou a přístroj začne hrát,“ vysvětluje sběratel.
Vynález gramofonu a gramofonových desek v roce 1888 sečetl fonografu jeho dny. Přístroj to byl složitý, a tak výrobci fonografů postupně odpadali a v roce 1929 nakonec zastavil jejich výrobu i poslední z nich, sám Edison. Některé fonografy a gramofony sběratel zrekonstruoval, a jeden gramofon dokonce sám poskládal ze starých součástek, vyrobil na něj bedýnku a jako troubu použil část hudebního nástroje horna. K přístrojům má samozřejmě i fonografické válečky a spoustu desek ze dvacátých let minulého století. „Mám i elektrický gramofon a raději než koukat na televizi poslouchám staré desky,“ říká Honzík.
Velký sběratel
Že jde o sběratele tělem i duší je patrné nejen v pokoji, kterému vévodí trouby gramofonů i hrací strojky a starožitné hodiny, ale hlavně v jeho dílně. V řadě tam visí staré brusle, na policích jsou historická rádia či lampy. Sběratele nezapře ani v obýváku, kde se u stropu na řetězech vznáší historický motocykl. „Manželka si na něj už za ty roky zvykla, ale když jsem ho tam umísťoval, říkal jsem, že to je jen na čtrnáct dní,“ směje se sběratel.
Samostatnou kapitolou jsou šicí stroje. Všech patnáct majestátních historických mašin funguje. A každá je na něco jiného. Má například sedlářský, obuvnický, kožešnický šicí stroj, ale také staré dřevěné formy, které se používaly na šití čepic. „Náš rod se sto padesát let věnuje kožešnictví. Už můj praděd šil ručně kožichy a čepice, děda pak koupil první stroj, a já v tomto řemesle pokračuju,“ vysvětluje sběratel, který by si klidně mohl otevřít muzeum kožešnictví.
