Letošní zima si s obyvateli Plzeňska pohrála. Dlouho to vypadalo, že už vůbec nepřijde. Příroda se zelenala a kožichy a kozačky odpočívaly hluboko ve skříních. Koncem ledna jako by počasí absolvovalo kurs svého správného chování. Teploty klesly hluboko pod nulu.
„Příčinou byla celková přestavba meteorologické situace, kdy putující tlakové níže z Atlantiku nahradila Sibiřská tlaková výše, která se výrazně posunula až do východní a střední Evropy. Od severu a postupně až z východu k nám pronikl velmi studený, původem arktický kontinentální vzduch,“ vysvětluje meteorolog Jiří Hostýnek, proč se rtuť v teploměrech propadla tak nízko.
Počátkem února padly i historické teplotní rekordy. Plzeň od té chvíle má svou nejnižší teplotu pro toto období 22,2 stupně pod nulou, Přimda 18,8 a Zbiroh 20,7. Absolutní minimum naměřené v Plzeňském kraji však odolalo.
„Historicky nejnižší teplotu v našem kraji naměřili 10. února 1956 v Nepomuku, a to -32,2 °C. V Klatovech tentýž den naměřili -31,4 °C,“ uvádí Hostýnek. Podobně hluboko sklouzla rtuť teploměru i 13. února 1985 ve Staňkově. Tehdy tu naměřili bez jedné desetiny třicet stupňů pod nulou.
Letos upoutal pozornost teplotní rekord naměřený na Kvildě. Tamní meteorologická stanice Perla je ovšem na rekordy zvyklá. Letošních minus 39,4 °C je rekordem pro rok 2012, nikoli však pro stanici jako takovou. „Rekordní mráz tu byl naměřený 30. ledna 1987, a to -41,6 °C,“ říká starosta Kvildy Václav Vostradovský.
Zároveň však upozorňuje, že nejde o rekordy platné pro Plzeňský kraj. Meteostanice leží o kousek dál, zhruba půl druhého kilometru v kraji Jihočeském. A teploty naměřené tady se s teplotami v obci samotné prý nedají vůbec srovnávat. „To místo je opravdu zvláštní. U nás je třeba o deset až patnáct stupňů tepleji,“ podotýká starosta.
„Tady byly zimy vždycky. I minus čtyřicet,“ mávne rukou Eduard Hones. Na Kvildě se narodil pár let před druhou světovou válkou. Prožil tu celý život a býval i starostou. Ale aby takhle nízké teploty trvaly tak dlouho jako letos, to prý nepamatuje.
„Jenže dřív bývalo víc sněhu, to se pak ten mráz jinak snáší. Holomrazy jsou horší,“ přemítá pamětník.
Že by rekordní mrazy z roku 1987 znamenaly pro obyvatele obce nějaké zásadní problémy, to si Hones nevybavuje. „Tady se zimou každý počítá a je na ni připravený. Pokud někdy někomu třeba zamrzlo topení, tak ho měl špatně udělané,“ říká Hones rezolutně.
Hory jsou prostě hory a koho tu v zimě sníh a mráz překvapí, ten sem nepatří. „I jako děti jsme byli na zimu zvyklí. Měli jsme pořádné oblečení, teplé boty a rukavice. Škola byla přímo ve vesnici, takže jsme ani nemuseli chodit nikam daleko,“ vzpomíná Hones.
Dlouhé a tuhé zimy s pořádnou sněhovou nadílkou přinášely vždycky i spoustu dětských radovánek. Eduard Hones s manželkou dokonce ještě před pár lety vyráželi na běžky. „Po operaci kloubu už to nejde,“ posteskne si starý muž a hrdě dodá, že lyžovat uměli všichni na Kvildě vždycky dobře. Bruslit ovšem ne. Nebylo kde.
Rekordní Nepomuk
Absolutním mrazivým rekordem kraje, který figuruje ve statistikách meteorologů, se pyšní rodiště svatého Jana Nepomuckého. Právě tady naměřili 10. února 1956 minus 32,2 stupně.
„Nevzpomínám si, že by se tenkrát dělo něco mimořádného,“ kroutí hlavou Karel Jára. Tehdy byl mladý kluk, na podzim ho čekala vojna. Že toho roku byla nějaká výjimečná zima, mu v paměti neutkvělo. „Tenkrát byly zimy jiné než dnes, bývalo sněhu nad kolena, takže ani mráz nevypadal tak krutý,“ říká muž, jenž prožil dětství v nedaleké Vrčeni. Tady chodil až do páté třídy do školy. Na měšťanku, jak se tehdy říkalo, pak děti chodily do Nepomuka.
„Chodili jsme pěšky, žádný autobus. Tři kilometry ve sněhu. Ale snášeli jsme to líp než dnešní rozmazlánkové,“ tvrdí Jára. Pak se zamyslí a vyvolá dávno zapadlé vzpomínky. „Cestou jsme se koulovali a klouzali. U silnice byly závěje a my jsme do nich skákali,“ vybavuje si muž.
Nikdy se prý také nestalo, že by kvůli enormním mrazům škola odpadla. „V každé třídě byla kamna, ve kterých se topilo. Stejně tak doma. Takže se nemohlo stát, že by někomu zamrzlo topení. Žádné nebylo. Takové problémy rodí pokrok a civilizace,“ říká s úsměvem Jára.
Ve třídě v čepici
Pamětník má nejspíš pravdu. Mrazy, které zasáhly Plzeňský kraj na počátku roku 1987, způsobily větší problémy než ty o třicet let dříve, a to víc ve městech než na vesnicích.
„Když jsme se vrátili po zimních prázdninách do školy, byla tam strašná zima. Seděli jsme ve třídách v bundách, rukavicích a čepicích,“ vzpomíná Kateřina Mádrová. Tehdy jí bylo sedmnáct.
„Nemělo vůbec smysl, aby učitelé něco vykládali, v rukavicích jsme si nemohli nic psát a bez rukavic nás zase záblo. Jenže škola odpadnout nemohla. Platil nějaký předpis, že by teplota ve všech prostorách musela klesnout pod nějakou přesně danou hodnotu. Měřilo se v každé místnosti, ve třídách i kabinetech. A v kabinetech bylo asi půl stupně nad touto hodnotou. Ve třídách sice bylo asi o dva stupně míň, ale nebylo nám to nic platné,“ vybavuje si Plzeňačka vzpomínky ze střední školy.
Ale možná, že by něco podobného vyprávěli i ti, kdo usedali v Plzni do školních škamen o šedesát let dřív. V únoru roku 1929 totiž naměřili ve městě teploty skoro třicet stupňů pod nulou. A protože se nedostávalo uhlí a dřeva, byly tehdy všechny obecné, měšťanské a mateřské školy v Plzni uzavřené.
Navíc město zasypala ohromná sněhová nadílka. Na její odstranění najalo město více než tři stovky dělníků a s technikou přišla na pomoc Škodovka i vojáci. Každý den musela městská kasa uvolnit na boj se zimou a sněhem dvanáct tisíc korun.
Kritickým datem toho roku se stal 18. únor. Městská plynárna oznámila, že má uhlí už jenom na týden. A právě proto se děti mohly radovat z uhelných prázdnin.
Teploty hluboko pod bodem mrazu jsou nepříjemné pro každého, kdo musí z tepla místnosti ven. Z hlediska energetiků nebo záchranářů však ani v minulosti žádný zásadní problém nepředstavovaly.
„Data, která by hovořila o tom, jaké komplikace způsobily mrazy v osmdesátých letech, k dispozici nemáme. Ale záchranáři tehdy sídlili ve vytápěných garážích, takže s jistotou můžeme říct, že léky nebo infuze jim v sanitkách rozhodně nezamrzaly,“ kroutí hlavou mluvčí západočeských záchranářů Michal Šebek.
Pracovníci elektráren se zase víc než mrazů bojí větru. Ovšem i v tomhle případě se nejhorší zážitky pojí s chladným obdobím roku.
„Nejhorší poruchy v historii jsme měli 23. listopadu 1984. Tehdy byla dopoledne vichřice o rychlosti 150 kilometrů v hodině. Popadalo obrovské množství i těch největších stožárů. Dva to dokonce vyrvalo i se základy. Celkem vítr přerušil skoro kolem deseti kilometrů elektrického vedení,“ vypočítává mluvčí ČEZu Martin Sobotka. A dodává, že opravy měly tenkrát být hotové do Mikuláše, ale dělníci to zvládli o tři dny rychleji, za což si vysloužili státní vyznamenání.
Srovnání kulhá
Porovnávání teplot naměřených v různých dobách na různých místech však nelze brát absolutně. Někde má sledování teplot velmi dlouhou tradici, jinde vznikly meteostanice relativně nedávno. Mění se také technika.
„Rekordní teploty z let 1956 a 1987 měřilo jen několik stanic v kraji, dnes je jich víc. Tenkrát se měřilo pouze lihovými teploměry a pozorovatel na stanici odečítal tyto hodnoty vždy v devět hodin večer. Dnes klasické teploměry nahradila teplotní čidla a automatické stanice posílají naměřené údaje do sběrného centra každých deset minut,“ vysvětluje Hostýnek.
Proto podle něj není úplně možné srovnávat současné teploty s historickými rekordy. „Aktuální naměřená minima ze stanic v mrazových horských kotlinách Šumavy nemůžeme porovnávat s naměřenými minimy ze stanic ležících ve středních a nižších polohách kraje, jako jsou Klatovy, Nepomuk nebo Domažlice. Je více než pravděpodobné, že v tuhé zimě roku 1956 by na horských stanicích byly naměřeny teploty pod -35 °C, tedy výrazně nižší než současné,“ uzavírá meteorolog.
TEPLOTNÍ REKORDY
• 18. února 1929: Plzeň -29,5 °C
• 10. února 1956: Nepomuk -32,2 °C, Klatovy -31,4 °C
• 13. února 1985: Staňkov -29,9 °C
