Hudební nástroje Petrof jsou známy po celém světě. Jan Petrof dokázal po dobách totality opět rodinnou tradici obnovit. A nejen to.
„V době krize si mnoho výrobců hudebních nástrojů stěžuje a myslí si, že současný problém nemá řešení. Některé společnosti stojí, nedělají nic, ale právě tady v Hradci se snaží dělat nové věci, které jsou důležité pro hudbu. Nikdo jiný to nedělá,“ uvedl před časem zvukový mág Mark Levinson z firmy Daniel Hertz.
Janu Petrofovi se v roce 1998 podařilo zdárně ukončit restituční a privatizační tahanice. Firma nepřestala investovat do rozvojového oddělení a nástroje neustále inovuje. Navíc dnes vedle klavírů vyrábí i luxusní nábytek nebo se podílí na stavbě špičkových reprosoustav.
„Nebylo to lehké, ale za svůj největší úspěch považuji právě to, že stále existujeme. Musím se přiznat, že když jsem se do Petrofu vrátil, tak se mi věci, které jsem se za komunismu naučil, v továrně hodily,“ svěřuje se Jan Petrof.
Z klavírníka na dělníka
Jan Petrof se narodil v roce 1940. Když skončila válka, firma opět začala běžet na plné obrátky. Dodnes rád vzpomíná, jak se svým dědečkem chodili večer po továrně a jako poslední zhasínali světla. Malý Jan se učil na klavír a připravoval se na práci v továrně, ale pak přišel rok 1948 a znárodnění.
„Došlo ke smutnému paradoxu. Zatímco jedni tančili v ulicích a zpívali, druzí dýchali nedobrý vzduch sběrných táborů,“ řekl kdysi Klement Lukeš, slepý klavírista, který miloval zvuk petrofovských pian. První vlna zatýkání se naštěstí hradecké rodině vyhnula.
„Otec se z klavírníka stal dělníkem. Pracoval na stavbě přehrady. Pak přišel rok 1957 a začaly procesy s tak zvanými antagonickými živly. Pět lidí z naší rodiny se ocitlo v kriminále. Dědeček se toho naštěstí nedožil, ale oba jeho bratři byli uvězněni. Komunisti šli tenkrát po majetku,“ vzpomíná Petrof.
Vojenský zběh
Pro mladého Petrofa s puncem třídního nepřítele bylo těžké najít školu. Nakonec vystudoval hradeckou stavební průmyslovku a v osmdesátých letech dálkově ekonomii.
„Rodiče mě vedli ke hře na klavír a k jazykům. Jednou se tatínek na stavbě zranil. Uchytil se jako archivář a začal se věnovat historii rodiny,“ vzpomíná Petrof.
Petrofovi si nebyli jistí, jestli jejich kořeny sahají do Ruska, nebo Bulharska. Pátrání v českých archivech bylo bezvýsledné. Odpověď na otázku se ukrývala ve Vídni.
„Jakýsi setník Martinus Pjetrov zběhl v roce 1762 od ruské armády. Za sedmileté války Rusové bojovali s Rakušáky proti Turkům. On se přidal k rakouským vojákům a s nimi přišel do Mšena u Mělníka,“ vypráví Jan Petrof.
Do Hradce přišel v roce 1804 a o šedesát let později Antonín Petrof postavil první klavír. Věhlas firmy se šířil z Čech do celého světa.
„Nedávno jsme dostali reklamní plakát z Číny z dvacátých let minulého století. Komunisté veškerou tradici zpřetrhali. Ani jsme nedoufali, že se do továrny někdy vrátíme, ale když přišel rok osmdesát devět, rozhodli jsem se tradici obnovit. Teď doufám, že bude pokračovat skrze moji dceru,“ přeje si Petrof.
