Uhelné prázdniny skončily

Nečekané prázdniny si pamatuji ještě z doby, kdy sníh padal spolu s černým popílkem, a pokud sněžilo několik dní, byly jeho vrstvy černobíle proužkované. Nám

nejmenším to nevadilo, byli jsme rádi, že si máme z čeho postavit sněhuláka. Zimy spojené s kouřem z komínů byly pro nás i tak krásné. Navíc, když pořádně přituhlo, měli jsme i velkou naději na mimořádné volno ve škole.

Vzpomínám si, že poslední celorepublikové proběhlo na samém sklonku sedmdesátých let. Denní mrazy se tehdy pohybovaly několik týdnů pod minus deseti stupni.

Žádná Arktida, ale zato byly vytrvalé. Problémem se v takovém počasí stávalo uhlí. Zamrzlo v haldách i při dopravě. V okolí nádraží trčely plně naložené vagony, přesto nedostatek otopu zasáhl podniky i elektrárny. Staré budovy škol se nedaly vyhřát. Ve třídách bylo kolem patnácti stupňů, a kdo v nich byl, chodil ve svetru. Nejdříve chyběly přespolní děti, které se často nedostaly kvůli sněhové nadílce z okolních vesnic. Nakonec následovalo volno do doby, než se oteplí.

Namísto učení jsme běželi domů. Vytáhli jsme saně, boby, lyže i brusle. Někdy bylo aktivit tolik, že jsme nevěděli, kam dřív skočit. Každý den jsme se museli rozhodovat, jestli půjdeme na některý z kopců, nebo na zamrzlý rybník. Bylo zvykem trávit celé dny venku a zimní radovánky nebraly konce. O uhelných prázdninách mi vyprávěla i moje babička, která si je užila na sklonku první světové války. Údajně byly běžné i v době protektorátu nebo v padesátých a šedesátých letech.

Generace chodící do škol po roce osmdesát devět je už nezná. Mimořádné prázdniny zažila už jen v souvislosti s chřipkou. Ty uhelné zmizely. V některých školách se ale začal objevovat nový fenomén. Důkladné zateplování a modernizace s sebou přinesly také jedny nečekané prázdniny. Tentokrát se jmenují azbestové.