Uklízečky: Někdy musíme v práci zatnout zuby a zatajit dech

Uklízet po lidech je nevděčná práce. Ale nanejvýš užitečná. I uklízečky na Přerovsku a Hranicku oslavily 8. listopadu svůj mezinárodní svátek, ale s chlebíčky a šampaňským je v práci nikdo nevítal. Začal jim obyčejný pracovní den - jako každý jiný. Ženy, kterým se se špetkou nadsázky říká „kosmetičky podlah“, Sedmička sledovala při práci.

Uklízí celá rodina

Vítají je bezdomovci i uzívaní lidé spěchající na první ranní vlak. Je šest hodin ráno a na přerovském nádraží právě začíná „šichta“ čtveřici místních uklízeček. Mezi nimi je i sedmačtyřicetiletá Ludmila Zákopčanová, která se už dva roky stará o to, aby lidé na perónech nezakopávali o odpadky nebo si na boty nepřilepili čerstvě vyplivnutou žvýkačku.

Svou práci má ráda, ale někdy se musí držet, aby lidem od plic neřekla, že se chovají jako čuňata.
„Občas se nám stává, že nám čůrají do odpadkových košů - a to nejen muži, ale i ženy. Někdy musíme zatnout zuby a zatajit dech, když jdeme uklízet pozvracené nebo pokálené chodníky. Ale je to naše práce,“ říká smířlivě uklízečka.

Dokonce se o ní dá říct, že je ve svém oboru profesionálka. V minulosti už uklízela ve škole a také v nemocnici, takže jí nechybí praxe a má bohaté zkušenosti. „Na nádraží jsou sice podmínky trochu horší, ale už jsem si zvykla. Začínala jsem tu se svým manželem, který taky uklízel. Nakonec si našel jinou práci a vystřídala ho jeho sestra. Se švagrovou se mi pracuje dobře, na všem se dohodneme,“ konstatuje spokojeně Zákopčanová.

Nejvíce ženy nesnášejí začátek září, kdy se z vlaku vyhrnou rozdovádění školáci, kteří umí uklízečky zlomyslně pozlobit. „Do sáčku si nastříhají papírky a trousí je za sebou. Dělají to přímo před námi, aby viděli naše reakce. Pak se tomu smějí. Už jsem si zvykla, nehnu ani brvou,“ konstatuje Zákopčanová.

Těžké období je čeká také v zimě, kdy si musejí i křehké ženy poradit s hráblem, lopatou a těžkým sněhem. Potěšilo je ale to, že na ně jejich zaměstnavatel i letos myslel s teplou výbavou. „Dostaly jsme teplé kabáty, boty s kožešinkou i rukavice, které nás zahřejí,“ pochvaluje si uklízečka z přerovského nádraží.

Zámecká uklízečka

Na hranickém zámku uklízí už dvanáct let Miroslava Mašlaňová. Práce jí vyhovuje a pochvaluje si ji. „Je sice stereotypní, ale jsem spokojená,“ říká. Po zámku, kde jsou kanceláře úředníků hranické radnice, se pohybuje s dalšími kolegyněmi jen odpoledne a večer. „Uklízet v kancelářích, to je dobré, náročnější jsou veřejné prostory zámku. Někteří lidé si neváží, že mohou používat záchody na zámku, které jsou otevřené po dobu úředních hodin, a zanechávají po sobě nepořádek,“ upřesňuje Mašlaňová.

Nejdrsnější zážitek při její práci, na který si vzpomíná, se stal na záchodech. Uslyšela z jedné kabinky tupou ránu a našla tam dívku, která se pokusila o sebevraždu. „Zavolali jsme záchranku, dobře to dopadlo. Dívka spolykala spoustu prášků a zapila to alkoholem,“ vzpomíná na případ, který ji vylekal.

Příjemné je, když slyší pochvalu. „Když někdy uklízím záchody a přijdou tam lázeňští hosté, tak ti nás chválí, jak jsou záchody pěkné. Moc dlouho ale čisté nevydrží. Průběžně je musíme uklízet celý den. Zvláště dámské. Ty jsou bohužel vždycky horší,“ říká Mašlaňová.

Zatím se nesetkala s tím, že by se na ni lidé dívali kvůli její profesi skrz prsty. „Je to povolání jako každé jiné. Když jsem zde nastupovala před dvanácti lety, myslela jsem si, že je to na rok, že si najdu nějakou práci ve svém oboru. Vystudovala jsem střední zemědělskou školu, ale nic jsem nenašla. Zůstala jsem tady a jsem za tuto práci ráda,“ říká Mašlaňová.

Založila si uklízecí firmu

Alena Mildnerová zaměstnává dvacet uklízeček. Svou firmu založila v Hranicích před sedmnácti lety. „Pracovala jsem jako sestřička v jeslích. Jesle ale zrušili, tak jsem si řekla, že uklízet umím a založila jsem firmu,“ vzpomíná podnikatelka. Její pracovnice uklízí ve firmách v Hranicích a společenské prostory v bytových domech. „Své zaměstnankyně bych ráda vyzdvihla. Jsou to moje zlatíčka. Všechny jsou mladé, pracovité ženy,“ říká Mildnerová. Za roky praxe si povšimla, že každý člověk má jinou představu o tom, co je to pořádek. „Někdo se zaměřuje na to, aby byla čistá okna, někdo na podlahu, jiný na topení,“ vysvětluje.

Nejhorší na práci uklízeček je podle ní to, že si někteří lidé neváží jejich práce. „Děvčatům říkám, že polovina spokojenosti zákazníka je už v tom, když uklízečka přijde upravená a s dobrou náladou,“ tvrdí Mildnerová. Všechny její zaměstnankyně chodí v červených tričkách a černých kalhotách.

„Bazíruju na tom, aby byly upravené. Ale mám šikovné ženské, takže jen chválím,“ dodává Mildnerová. Nejhorší zážitky mají její pracovnice ze záchodů a šaten některých továren. „Mnohdy je nadělané v odpadkových koších, něco je pozvracené,“ říká žena. S úsměvem ale vzpomíná na jednu pečlivou pracovnici, která uklízela v kanceláři podnikatele. „Ona tam čistila spáry na záchodě kartáčkem na zuby, pořád chodila s žebříkem na zádech a utírala donekonečna prach na skříních. Byla tak pečlivá, že už ji vyháněli, že to je dobré,“ dodává s úsměvem Mildnerová.