Ukrást kolo? Čtvrtinová šance

Mikina s kapucí, sluneční brýle, pilka a čtyři zámky na kolo. Tak vypadal nákup zloděje jízdních kol, na kterého si zahrála redaktorka Sedmičky.
Postup byl vždy stejný. Zatímco „zlodějka“ sbírala odvahu, její kolega vyjel ke stojanu kolo zamknout. Pak odešel.
Je modrá obloha, teplé dopoledne. Jsem hned podezřelá, protože jako jediná mám na sobě mikinu s kapucí. Sluneční brýle nenosím jako všichni ostatní kvůli ostrému světlu, ale kvůli utajení. Kolem samoobsluhy na Masarykově náměstí a tedy i mého kola je rušno. Pár metrů od něj sedí na lavičce tři důchodci.
Shýbám se k zamčenému „horáku“. „Dzzc, dzzc…“ skřípe hlasitě pilka. Důchodci zpozorněli. Dívají se. Řežu dál. Kolem prochází žena. Dobře vidí, co dělám, bez zastavení však pokračuje dál. Důchodci na lavičce se už o mně baví. Asi spoléhají na to, že mě jejich pohledy vystraší.
Konečně jsem šest silných ocelových lanek v zámku zdolala. Tiše skládám pilku do tašky a ladným krokem šelmy unikám i s kolem z místa činu.
Protože mě nikdo nezastavil, dostávám kuráž k další zlodějině. Tentokrát se osmělím na náměstí Míru. Kolo je zamčené kousek od laviček, na kterých sedí dva muži.
Shýbám se k bicyklu opět ve svých brýlích a kapuci. Zvuk pily se rozléhá po celém náměstí. Je mi trapně. Konečně! Sklízím nádobíčko a pryč. Muži na lavičkách nic.
„Necháš to kolo!“ křičí mladý muž z okna v prvním patře. U ucha má sluchátko. Hulákám na něj, o co se jedná, ale to už vedle mě stojí strážník. „Už vás dneska viděli u samoobsluhy. Ohlásili nám to,“ říká strážník Karel Veselý. Vše vysvětluji, ale i tak s ním musím na stanici. „Slyšel jsem ten zvuk, pak si všiml vás a volal jsem policii. Kdybyste neměla na hlavě kapuci, tak si vás nikdo ani nevšimne,“ popisuje jednatřicetiletý Jan Pokorný.
„Strážníku, jdu ukradnout kolo k Lidlu,“ telefonuji na stanici. Další pokusy jim už totiž musím hlásit, aby nevyjížděli zbytečně. Je kolem jedné odpoledne. Přicházím k obchodu, kde mi kolega zamkl kolo. Nechci být tak nápadná jako minule. Proto už nemám kapuci ani černé brýle. Číhám za sloupem, až zákazník odjede s košíkem dovnitř. Je čistý vzduch. Přiklekám ke kolu. Protože mám zlé tušení, piluji zámek co nejrychleji, až od pilky létají jiskry. „To kolo jste si tady vy nezamkla,“ spustí na mě muž, který přišel z parkoviště. Nevšimla jsem si ho, protože seděl v autě. Snažím se mu namluvit, že jsem ztratila klíčky a že je kolo moje. „To asi ne,“ oponuje. Vypadá docela rázně, a tak se raději rychle vykazuji redaktorskou průkazkou a vysvětluji, o jaký test jde. „Když jsem viděl, jak se schováváte za sloup, než ten kluk odejde, bylo mi jasné, že to není samo sebou. Přišel bych se zeptat, i kdybych tu viděl pilovat chlapa,“ říká dvaašedesátiletý důchodce Jaroslav Kohout. Je půl druhé a mě zajímá, zda-li jsou takto odvážní lidé i u vlakového nádraží. Kolo je zamčené hned u východu z peronu. Chodí tudy dost cestujících. V pilování mám zatím nejhorší čas. Kolem prošlo asi dvacet lidí, ale nikdo se nezastavil. Konečně je bicykl volný, krádež se podařila.
Jednou jsem kolo odvedla, ale na policii dostali hlášení. Po druhé mě dopadl strážník, po třetí důchodce. Tohle byla jediná „čistá“ práce ze všech čtyř pokusů.