Když jako třiadvacetiletá absolventka brněnské Janáčkovy akademie zamířila na konkurz do opavského divadla, ani nevěděla, kde Opava přesně leží. Dnes seznam rolí sólistky opery Slezského divadla Olgy Procházkové zabere čtyři archy papíru a její nádherný soprán už posluchači slyšeli po celé Evropě.
Jak se vlastně Brňačka dostala do Opavy? Na Jamu mě učil divadelní herectví Jiří Měřínský, který byl režisérem a později ředitelem opavského divadla. A právě, když jsem končila, hledali sólistku na „soprán“. Tak jsem si řekla, proč ne. Tatínek mě naložil do auta a zamířil si to přímo k divadlu. Samozřejmě, že vjel do pěší zóny a hned u nás byli policajti. Zachránilo nás jen vysvětlení, že jdeme na konkurz.
Bylo náročné angažmá získat? Docela ano. Napřed mě vyhnali až na zadní jeviště a zkoušeli, jestli mě v hledišti uslyší. Pak chtěli vědět, jak vysoko a hluboko dokážu zpívat a nakonec mě čekalo předzpívání s orchestrem. Asi mi to šlo od srdce, protože jsem dostala svou první roli Barče v opeře Hubička.
Už tehdy jste chtěla zůstat v Opavě? Vůbec ne, říkala jsem si, někde začít musíš a pak půjdeš do nějakého velkého divadla.
Ale nešla jste? Vlastně ano. Po roce mi totiž vypršela smlouva a já dva roky dojížděla do Ostravy. Jenže pak na mě začali tlačit, že musím vstoupit do komunistické strany, což jsem odmítala. Tak začalo ubývat rolí a nakonec mi neprodloužili smlouvu.
Takže jste nakonec zamířila zpátky do Opavy? Vyhrála jsem sice už konkurz do Liberce, ale nakonec jsem dala přednost Opavě. Kromě divadla se věnuji koncertní činnosti, duchovní hudbě a spolupracuji s mnoha českými a zahraničními orchestry. Nedávno jsme s desetiletým slepým chlapcem reprezentovali Opavu na charitativní akci a zpívali před tisíci diváky na krakovském náměstí.
Kdo vás ke zpěvu přivedl? My jsme byli odjakživa taková Kelly Family. Zpívala celá rodina a babička mě naučila snad všechny lidové písničky. Ještě jsem neuměla chodit a už jsem zpívala. Můj otec byl myslivec a já jako jedináček byla pravá myslivecká dcerka. Pořád jsem lezla po stromech a tam jsem vydržela zpívat i tři hodiny v kuse. Překřikovali jsme se vzájemně s kosem.
Rodiče vám dali jméno Olga. Je to inspirace z nějaké opery? Jistě, Olga z Evžena Oněgina a sama jsem v Oněginovi pak zpívala Taťánu. V neděli budete opět zpívat své Nejkrásnější Ave Maria s varhaníkem a klavíristou Františkem Šmídem.
Jak to vzniklo? S Františkem jsme byli spolužáci na konzervatoři. Po dvaceti letech jsem mu jednou zavolala a zeptala se, jak se má. Za nějaký čas mě pozval, ať zazpívám studentům v brněnské katedrále svatého Petra a Pavla. Zjistili jsme, že nám to spolu jde a už patnáct let spolu vystupujeme.
Dokonce máte i svůj fanklub. Kdo ho založil? Když začala družba mezi Opavou a Ratiboří, absolvovali jsme hodně koncertů. Okruh mých fanoušků se začal rozšiřovat a začali na nás tlačit, ať založíme fanklub.
Kolik má členů a co musí splňovat? Už nás je více jak stovka. Máme svou zakládající listinu, stanovy i heslo – Kultuře zdar a zpěvu zvláště. Každý člen dostane průkazku a zelenou mašličku. Jako myslivecká dcerka mám totiž ráda zelenou barvu.
Spolupracujete se sbormistrem Karlem Kosterou. Měla jste blízko i k děkanovi Josefu Veselému? Ano, Ave Maria jsem zpívala v konkatedrále jen díky němu. Vzpomínám si na jednu májovou pobožnost, kde jsem Ave Maria zpívala a pan děkan k tomu recitoval své básně.
Na kterou roli nejvíc vzpomínáte? Mým nejhlubším emociálním zážitkem byla role Blanky de la Force v opeře Dialogy karmelitek. Děj se odehrává v době francouzské revoluce a já hrála jednu z karmelitánek. Všechny jdou pod gilotinu a já jako poslední.
Nikdy jste nelitovala, že jste se nevrátila do Brna? V Opavě jsem za tu dobu dostala možnost zpívat všechny nejkrásnější role, ve svém lyricko-koloraturním sopránu. Pět rolí za rok, to se poštěstí málokteré herečce. Opava je Brnu podobná svými parky, ale je mi milejší. Je to takové městečko na dlani. V Opavě jsem déle než v Brně, jsem tady doma.
