Naivní romanticky smýšlející rytíř Don Quijote z románu Miguela de Cervantese se snaží napravovat křivdy světa a bojuje s větrnými mlýny, ve kterých vidí obry. Jaromír Dolanský se za léta práce v humanitární pomoci v postavě středověkého osamělého bojovníka vidí. Jakmile se někomu či někde děje příkoří, snaží se přispěchat na pomoc.
Léta byl šéfem liberecké organizace Hand for Help, se kterou zasahoval při povodních v Česku, katastrofách na Srí Lance, v Gruzii nebo na Haiti. I když momentálně v žádné humanitární organizaci nepracuje, řídí se heslem „Nikdy neříkej nikdy“.
Kde se ve vás vzala ta snaha za každou cenu pomoci?
Lásku ke všemu živému jsem získal v dětství, vyrůstal jsem s babičkou v domečku přímo v areálu pražské zoo. Dodnes si vybavuju, jak mě uspávali vlci a budili giboni. Tohle prostě musíte mít v krvi, a já tam té humanity mám opravdu asi hodně.
Co vás vedlo k tomu, že jste založil vlastní humanitární organizaci?
Všechno začalo při cestě do tureckého Izmitu, kam jsem v roce 1999 odjel s naší kynologickou jednotkou a s vojáky z Olomouce kvůli zemětřesení. Bylo to strašné, pod troskami jsme nacházeli mrtvé lidi a nikdy nezapomenu na zoufalé oči jednoho místního muže, který dva dny prohledával sutiny svého domu, až nakonec našel vlastní dítě. Leželo mrtvé v postýlce. To byl asi můj nejsilnější zážitek na této misi a další přišel záhy. Když jsme ze sutin, odkud se ozývalo slabé ťukání, po celonočním kopání, vyndali živou mladou ženu. Strávila tam osm dní, a přesto přežila. Asi někdy v tu dobu jsem se rozhodl, že pomáhat se má a jakmile jsem se vrátil z Turecka domů, založil jsem Hand for Help. Začal jsem po vzoru Dona Quijota bojovat s větrnými mlýny.
Co to obnášelo?
Nastal kolotoč shánění peněz, materiálu, povolení, přesunů, nikdy nekončící boj, který byl vyčerpávající, ale přinesl mi uspokojení. Naše organizace pomohla mnoha lidem na Srí Lance, v Pákistánu, Iránu, Afghánistánu, Gruzii i na Haiti, kde se nakonec pro mě kruh uzavřel.
Velkého úspěchu Hand for Help dosáhla na tsunami postižené Srí Lance, kam jste na žádost tamější vlády vezli mobilní nemocnici. Jak na Srí Lanku vzpomínáte?
Ve městě Galle jsme za tři měsíce ošetřili přes pět tisíc dětí a městečku Beliatte jsme zase pomohli zrekonstruovat porodnici. Když se v ní narodilo první miminko, měl jsem i jako tvrdý chlap slzy v očích. Moje sedmnáctiletá dcera Sandra, která jela poprvé s námi, tam asistovala u porodů a věřte, že to pro ni byla velká škola života. Za tu dobu, co jsme tam byli, zažila těch porodů rovných pětadvacet.
Ale zažili jste tam také komplikace.
Ano. Museli jsme tam nechat veškerý materiál, který nám v dobré vůli zapůjčili české nemocnice. Domů jsme se vlastně vrátili s prázdnou. To nás stálo peníze a nemohli jsme splnit některé závazky. Peníze jsou bohužel v téhle práci až na „prvním“ místě. Nakonec se časem podařilo vše vyřešit a Hand for Help zasahovala ještě mockrát. Hodně jsem přilnul třeba ke Gruzii.
Čím si vás získala?
Gruzie, to je pro mě opravdu srdeční záležitost. Mám rád Kavkaz ještě z doby, kdy jsem lezl po horách. A obdivuji tamější lidi. Jsou hrdí. Když se ve zprávách objevily informace o začínajícím konfliktu mezi Gruzií a Ruskem, ještě jsme ani netušili, jak vše dopadne, a už jsem začal připravovat humanitární pomoc. A co jiného než nemocnici. Ta tam stojí doposud, je v utečeneckém táboře Tcerovani a pracují v ní gruzínští lékaři. Ti jsou, stejně jako obyvatelé tohoto tábora, běženci. Lidmi bez domova, které vyhnala z jejich domů válka. Rád bych se tam ještě vrátil.
Pomáhali jste i v České republice při povodních.
Ano, při všech, které se od devadesátých let naší republikou prohnaly. Vždycky to bylo stejné. Spousta vody, bahna, vyplavené či zbořené domy, zoufalí lidé a častokrát záchrana lidských životů na poslední chvíli. Nikdy nezapomenu, jak před pár lety při katastrofálních povodních na severu Čech stála jedna mladá žena v okně svého domku a pod parapetem jí protékala „divoká řeka“. Stačili jsme jí ještě hodit lano, ona se chytla a tou běsnící vodou jsme ji dotáhli až k naší staré tatrovce, kterou jsme se „brodili“ ulicemi. Jednu starší paní jsme zase vynášeli z domu na ramenou a přidržovali se přitom nataženého lana. Vody jsme totiž měli skoro po krk. O dobrodružství tedy nebyla nouze ani u nás v Česku.
Jak to vlastně na takových misích chodí. Někdo by si mohl myslet, že se jedná o exotikou dobrodužnou dovolenou. S tou to ale nemá asi nic společného, že?
Věřte mi, že nikdo do postižených oblastí nejezdí na dovolenou. Ať už je to zdravotnický či technický personál, všichni musí opravdu tvrdě pracovat a také dodržovat určitý řád. To platilo v mé organizaci a určitě to platí i v těch jiných, poněvadž lidem jde v takovýchto oblastech často o život, a to si žádný šéf nevezme na svědomí.
V tomto ohledu byla hodně riziková třeba vaše mise na Haiti. Povídejte o ní.
Tam zůstali obyvatelé po zemětřesení v šílených podmínkách, ve stanových táborech i v rozvalinách na ulicích. Dorazili jsme tam v době největších zmatků. Kolegové zůstali na místě, já se musel po měsíci vrátit domů, abych se pokusil zajistit další peníze pro misi. Zpět na Haiti jsem odjel v říjnu a oproti původnímu plánu jsem tam zůstal tři měsíce. Další, už čtvrté Vánoce jsem tedy strávil někde daleko na misi.
Jak to tam tehdy vypadalo?
V době, kdy jsem se na Haiti vrátil, propukla epidemie cholery. V ulicích vládl chaos a místní gangy toho využily k rabování. Únosy a přepadání lidí se stalo běžnou součástí tamního života. Dokonce došlo i na upalování několika kněžích voodoo, protože je zaostalí Haiťané považovali za původce cholery. Důvodem byla i politická nestabilita, probíhající kampaně před prezidentskými volbami i celkový stav země ještě před katastrofou. Naše organizace vybudovala v pobřežním městě Jacmel polní nemocnici, která ošetřila v tu dobu už spoustu lidí. Tuto nemocnici dnes provozuje organizace profesora Krčmeryho z Bratislavy.
Přes všechny tyto úspěchy, kdy dokonce vaše organizace na misi na Haiti odjížděla pod záštitou Magistrátu hlavního města Prahy přímo z Mariánského náměstí, jste nakonec po návratu složil funkci. Co se stalo?
Haiti i události kolem této mise pro mě byly hodně náročné. Nechci se k nim vracet. Změna po volbách v roce 2010 na místech ve vedení radnic, ze kterých jsme měli přislíbené peníze, celosvětová ekonomická krize, to všechno neblaze ovlivnilo opět financování naší mise na Haiti. A právě to a další události pro mě byly asi tím hlavním důvodem, proč jsem nyní tak trochu mimo dění v humanitární oblasti. Pomáhat se snažím ale dál, byť jako soukromá osoba, jen v malých projektech a jednotlivcům. Ale kdo ví, jsem zastáncem hesla „Nikdy neříkej nikdy!“.
JAROMÍR DOLANSKÝ
• Narodil se 7. března 1956.
• Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Praze.
• Pracoval ve Výstavbě dolů uranového průmyslu ve Stráži pod Ralskem.
• Býval spolumajitelem a ředitelem bezpečnostní služby D+D.
• S humanitární organizací Hand for Help zasahoval v Íránu, Afghánistánu, Pákistánu, Turecku, Slovensku, Srí Lance, Gruzii, Haiti, Zambii.
• Po mnoha letech se vrátil k historickému šermu a organizování šermířských seminářů v Liberci. Jeho koníčkem je horolezectví.
