Vysvětloval jsem si to tak, že to zde obchodně nezvládají. Chtít dvanáct set korun za jednu hru na severu Čech, mi přišlo přehnané. Kolik místních golfistů na to má (slovy Jiřího Paroubka)?
A z Prahy sem také není nejblíže… Ale pak jsem pochopil, že liduprázdné hřiště nebyla jen záležitost „přešvihnutého“ fíčka. Do nosu mne totiž praštilo silné aroma… Tedy přesněji smrad. A to přímo odporný.
Konečná na jedenáctce
Stalo se to na jedenácté jamce. Tak mne to vykolejilo, že jsem pomyslel na panický úprk.
„Máte smůlu,“ osvětlil mi situaci lakonicky maršál, který zrovna projížděl kolem s buginou a na chvíli se u mně zastavil. „Většinou vane vítr na druhou stranu, ne na nás.“
„Odkud to jde?“ zmohl jsem se na jednoduchý dotaz. „Támhle z té skládky.“ Sakra, taková smůla, proč zrovna já, pomyslel jsem si. Až do chvíle, než jsem se ocitl nedaleko čpící skládky, jsem si totiž hru náramně užíval.
Malé drahokamy
Jamky zasazené v divoké přírodě mi připadaly jako malé klenoty. Jako kdyby se z nehostinné krajiny plné plevelu, divokých keřů, březových hájů vylupovaly panensky krásné divoženky.
A každá představovala velkou výzvu. Už ta jednička. Dogleg doprava. Dohrávala se do mírného kopce, chráněná písečnými bunkery.
Hezká byla i čtyřka. Ne náhodou se právě tato jamka pravidelně umisťuje v hlasování českých golfistů o nejkrásnější jamku na čelních místech.
Na žádné z jamek jsem se nenudil. Jako kdyby to někdo vymýšlel právě pro bogey hráče, jímž jsem. (Tedy když mám dobrý den.) Vždy se mi nabízelo několik řešení. Usedlejší i odvážnější.
Třeba devítka...
Třeba devítka, čtyřpar. Dogleg doleva, z kopce. Jamka byla umístěna u clubhousu. Nevyšla mi dobře první rána a najednou tu bylo dilema. Zkusit hrát druhou ránu dolů, „do neznáma“, za horizont, anebo na jistotu?
Zvolil jsem zbaběle druhou možnost a nahrál jsem si na plotnu, padesát metrů nad green. Třetí rána pak skončila na nakrátko sestříhaném pažitu. Následovaly dva paty a „narodilo se“ další moje bogey. To byl jen malý příklad. Tady se musí přemýšlet.
A důl zezelenal
Architekti Zdeněk Šťastný, Bohuslav Schejbal a Milan Štok byli mistři. Jak už jsem řekl, každá jamka v jejich provedení byla jiná.
A stejné lze říci o devítkách. Ta první dá zabrat, hraje se nahoru dolů (odtud název hřiště Terasy), na té druhé se pak vše točí kolem jezera, které vzniklo zaplavením dolu.
Hřiště totiž stojí na okraji bývalého Všebořického dolu, což připomínají nedaleké nepřehlédnutelné haldy vytěžené hlušiny.
Kde jsou golfisté?
Nedá mi to, abych na závěr ještě jednou nezauvažoval nad tím, jak málo bylo na hřišti golfistů.
Zmínil jsem už vysoké green fee (ve všední dny bývá příjemnější), dále pronikavý puch ze skládky, i to, že je velmi fyzicky náročné (neviděl jsem zde staršího golfistu).
Silná je ale asi i konkurence okolních hřišť, byť to jsou jen devítky (Barbora v Teplicích a Kotlina v Terezíně.)
Golfové hřiště Terasy Ústí nad Labem
18 jamek
Par: 71
Délka: 5408 / 4835 m (žlutá a červená odpaliště)
Green Fee: 9 jamek – Po–Čt 600 Kč, Pá–Ne 800 Kč; 18 jamek – Po–Čt 900 Kč, Pá–Ne 1200 Kč
