Ústečtí cestovatelé vyrážejí za dobrodružstvím do celého světa
Cestovatelé mají jedno společné. Na sebelepší dovolené s cestovní kanceláří se cítí jako za trest. „S cestovkou jsem většinou nešťastný já, nebo je cestovka nešťastná ze mě. Proto mám nejradši cestování, kdy jsem úplně sám. Tam odpadá spoluzodpovědnost za někoho dalšího,“ říká člen Českého klubu cestovatelů Tomáš Petr. K cestování se dostal díky své profesi fotografa. Za dobrými snímky vyráží do celého světa. „Jsem rád, když vypadnu s foťákem na krku ze svého teritoria. Jakmile to udělám, opadne ze mě každodenní otupělost a dokážu se vrhat za dobrodružstvím, které bych jinak přehlédl,“ svěřuje se Petr.
Nejdrsněji na něj působila Afrika. Popisuje ji jako kombinaci doby kamenné a samopalů. „Když k vám přijde nahatý domorodec s kalašnikovem, většinou mu musíte vyhovět. A ne vždy to je pro bělochovo dobro. Čistokrevnou dobu kamennou jsem zase zažil na Nové Guinei,“ vypráví.
Nejzvláštněji na něj ale zapůsobil Turkmenistán, do kterého se dostal jako jeden z mála cizinců ještě za vlády diktátora Turkmenbašiho. „Když už jsem tam byl, chtěl jsem natočit dokument a nafotit reportáže. To se nakonec všechno povedlo, ale do poslední chvíle jsem nevěděl, jestli mi materiál neseberou. Bylo to mnohem tíživější než nějaký prudký konflikt s domorodci,“ popisuje Petr.
Spát se dá všude
Cestovatelé vyhledávají to, co je pro většinu lidí ve spojení s dovolenou noční můrou. „Zbožňuju okamžik, kdy vystoupím z letadla, nejlépe v Asii, a vím, že teď jsem odpovědný jen sám za sebe. Že budu jen řešit otázku dnešního noclehu a těšit se z toho, že nemám průjem,“ říká Topí Pigula.
Nedělá si proto žádné přesné plány a nevybírá před cestou hotely, ve kterých by mohl nocovat. „Spím u místních lidí, když mě pozvou, nebo kdekoli, kde na mě není moc vidět. Ale v Íránu jsem zalehl i v parku před nádražím nebo na kruhovém objezdu,“ tvrdí. Jídlo si kupuje v nejlevnějších bufetech, ve stáncích na ulici a na místních tržištích. Letos se takto chystá do Laosu.
Adrenalinových situací zažil na cestách spoustu. Jedna z nich se váže k antimalariku Lariam, které může ovlivnit psychiku. „Měsíc jsem se toulal Bangladéší a při tom sbíral podklady na geografickou reportáž. Provalilo se to, a já dostal přiděleného tajného, který mě všude zpovzdálí doprovázel. Byl to nepříjemný pocit a Lariam ho znásobil na opravdovou hrůzu. Potají jsem trhal časopis, který jsem měl u sebe, a roznášel ho po Dháce, aby ho u mě nenašli a neusvědčili mě,“ líčí Pigula.
Záhadné setkání
Mart Eslem vyjel mimo Evropu poprvé v roce 1999. „Byla to klasická dovolená v Tunisu. Já se při ní ale na dva dny vydal sám na okraj pouště. Tam jsem si ujasnil, že jen to je způsob cestování, který chci,“ říká. Od té doby tráví na cestách každý rok dva měsíce. Nyní se chystá do Rwandy za horskými gorilami. Navštívil už třiasedmdesát zemí všech kontinentů včetně Antarktidy. Na té byl dokonce dvakrát. Poprvé na palubě ledoborce, ze kterého podnikal výpravy na pevninu, podruhé pobýval na základně českého dobrodruha Jaroslava Pavlíčka. „Je to ryzí divočina. Drsná a krásná. Jediný kontinent, kde ještě člověk nevystřelil na člověka,“ líčí Eslem.
Dobrodružná je už cesta, která vede bouřlivým Drakeovým průlivem. Cestovatel si tak Antarktidu musí zasloužit protrpením mořské nemoci. „Člověk by na cestách měl překonávat překážky. Když vás dovezou klimatizovaným autobusem do turistického areálu s umělými suvenýry, tak to není cestování, ale hurvajsing,“ tvrdí Eslem.
Za silný zážitek považuje také mystické setkání v jihoamerickém Surinamu. „Potřebovali jsme se dostat přes džungli do města Paramaribo. Taxikáři si ale řekli o tolik, že by za to byla letenka do Evropy,“ vypráví cestovatel. Společně s kamarádem se proto na opuštěném místě za městem snažili stopovat. „Najednou se tam zjevila úplně vrásčitá babička celá v bílém a perfektní angličtinou řekla Nestopujte, nebo vás v džungli zabijou. Poradila nám, že máme jít k řece, odkud jezdí mikrobus. Než jsme stačili poděkovat, zmizela. Dodnes se dívám na fotku toho místa a neumím si vysvětlit, kam,“ říká Eslem.
Drama v horách
Cestovatelský nestor, fotograf Karel Plechač se k výpravám do cizích zemí dostal díky horolezectví. Od šedesátých let podnikl mnoho vysokohorských expedic a zažil při nich spoustu dramatických situací.
„Například v roce 1976 nás v noci na Pamíru ve výšce 6800 metrů překvapilo husté sněžení a zemětřesení. Stan se třásl, kolem padaly laviny, a my měli pocit, že se řítíme do údolí. Do toho jedna účastnice výpravy, Jarka Tallová, dostala horskou nemoc. Sestup nám v tom nečase trval pět dní. Táhli jsme ji zabalenou ve spacáku a ve stanu a šlo to tak špatně, že jsme i z kopce museli zabrat, abychom ji dolů vůbec dostali,“ líčí jeden z takových zážitků.
V roce 1994 založil malou cestovní kancelář zaměřenou na horské výstupy a treky do exotických míst. Pomohla tomu náhoda. „Na cestách po Himálaji jsem se vždy snažil spát v levných lodžích. Člověk tím podpoří místní obyvatele a lépe je pozná. Při první cestě k Everestu jsem v Nepálu v takové lodži pomohl půlkou acylpyrinu nachlazenému chlapci a ukázalo se, že jeho otec vede v Káthmándú cestovní agenturu. Uskutečnili jsme pak spolu spoustu bezproblémových cest,“ vzpomíná Plechač.
Himálaje navštívil třináctkrát. Své zákazníky ale osobně provázel i na Galapágách, v Jižní Americe a Africe. Celkem navštívil dvaatřicet zemí. Poslední tři roky už si, jak říká, splácí jen vlastní cestovatelské dluhy. Nyní si například připravuje plán cesty po národních parcích USA. Zatímco jeho mladší kolegové na otázku, co na jejich zálibu říká rodina, mluví o tolerantních ženách a svém vděku, Karel Plechač má odpověď jednoduchou: „Jedíme spolu. Manželka taky leze.“
