Ústí je dobrodružná krajina. Objevy z ní ukazuje Martin Krsek v knize | E15.cz

Ústí je dobrodružná krajina. Objevy z ní ukazuje Martin Krsek v knize

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Historik Martin Krsek odkrývá zapomenutou minulost města.

Kde byla čtvrť Ostrov? Proč nacisté zničili knihu o rozvoji města v roce 1938? Z jakého roku pochází jeden z nejstarších fotografických záběrů na Ústí nad Labem? Odpoví publikace se sto padesáti snímky „zmizelého“ Ústí.

Víte, že je vaše kniha nedlouho po vydání beznadějně rozebraná? Čekal jste takový zájem?

Přiznám se, že to slyším poprvé. To, že je kniha na předvánočním trhu, nebyl záměr. Termín odevzdání jsem nesplnil, protože jsem neustále něco doplňoval a vylepšoval a chtěl jsem, aby vyšla kniha, se kterou budu stoprocentně spokojený. Nakladatelství Paseka bylo velmi tolerantní. Je příjemné zjištění, že pro spoustu Ústečanů je moje knížka dobrý dárek k Vánocům.

Myslím, že ústečtí obyvatelé jsou zvědaví, jak jejich město vypadalo.

Lokální patriotismus se v Ústí nad Labem v posledních letech obrovsky zvedl i díky práci, kterou začali ředitel archivu Vladimír Kaiser a můj kolega Václav Houfek, od kterého jsem se učil. Řada Ústečanů objevuje krásy svého města a nachází k němu vřelý vztah. Kamarádi mně popisují, že jim stojí za to pohádat se, že Ústí není začouzené špinavé město s chemickými továrnami. Je hrozně fajn, že k boji za svoje město používají argumenty, které předkládáme v knihách a popisujeme, na co můžou být lidé hrdí. Ale nejsem nekritický patriot. Uvědomuji si všechny neduhy, které Ústí má.

Na mladého člověka jste velký patriot. Jste rodilý Ústečan?

Narodil jsem se v Ústí hned vedle nynějšího muzea ve Vaníčkově ulici, v rohovém domě, který stál přímo za hradbami, což je místo se silným geniem loci. Jsem typický „produkt“ pohraničí, zčásti jsme starousedlická česko-německá rodina, zčásti pováleční novoosídlenci. Doma jsme měli spoustu fotoalb s předválečným Ústím, protože pradědeček byl vášnivý fotograf. Tyto věci mě vždy hodně zajímaly, už od dětství jsem měl vztah ke starým věcem. Začal jsem lokálním patriotismem v Neštěmicích, kde jsme pak žili. Ústí je pro historiky hodně zajímavé, je to taková dobrodružná krajina, což je dáno dramatickým vývojem města ve dvacátém století. Máme pořád co objevovat. Často sice objevíme, co už dávno bylo, ale co je zapomenuté. Je to vzrušující práce.

Jaká jsou v knize největší odhalená tajemství?

Čerpal jsem z našich webových stránek usti-aussig.net, na kterých se pět let usilovně věnujeme stavební historii města a popsali jsme řadu zajímavých příběhů jednotlivých domů. Využil jsem i objevy archeologů. Stavební boom v Ústí přinesl naprosto unikátní možnost podívat se pod pokličku nejniternějšího jádra města, pod náměstí. V historii se tato výjimečná událost odehrála dvakrát. V Mostě, když se boural celý starý Most, a v Ústí, kdy se zbourala velká část centra, část byla rozbombardovaná a na velké ploše náměstí detailní průzkum odkryl spoustu nových informací a posunul historii města o tisíc let do hloubky. Už pravěcí obyvatelé místa si vybrali jako centrum svého osídlení plochu, která se stala náměstím středověkého města a kde později vzniklo Ústí nad Labem.

Co dalšího vás překvapilo?

Objevil jsem článek ze šedesátých let s detailně popsaným způsobem záchrany věže šikmého kostela, což je technická pozoruhodnost. To, že věž stojí i nahnutá, je zásluha význačného odborníka Bedřicha Hacara. V poválečném období se soustředil na záchranu válkou poškozených památek. Mimo jiné je jeho dílem Emauzský klášter s železobetonovými špicemi, podílel se na přelomové železobetonové stavbě v Čechách, paláci Lucerna v Praze. Rozebíral jsem se statikem, co přispělo k tomu, že se věž podařilo udržet, že i přes nahnutí stojí. Uvnitř je železobetonová skořepina, na kterou je navázaná táhly střecha. Statik říkal, že kdyby nebyla střešní konstrukce pevně přimknutá k věži přes skořepinu, sjela by z věže jako kopeček zmrzliny z kornoutu.

Jak dlouho jste na publikaci pracoval?

Sběr podkladů je dlouhodobá záležitost. Je to zužitkování roky trvajících drobných badatelských posunů a poznámek. Zmizelé Ústí nad Labem byla jedna z prvních příležitostí ucelené prezentace, které jsem věnoval několik týdnů v rozložené době zhruba půl roku.

V edici Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko je Zmizelé Ústí nad Labem pětapadesátou publikací nakladatelství Paseka. Jak jste se k práci dostal?

Doporučil mě ředitel archivu Vladimír Kaiser. Nakladatelství při hledání autorů oslovuje okresní archivy. Edice je především o proměně tváře města, úzce provázané s architekturou, které se z ústeckých historiků věnuji asi nejintenzivněji.

Zkoumala jsem, které ústecké místo je na obálce knihy, a nepřišla jsem na to. Co je na titulní fotografii?

Je to jedna z fotografií, které jsem vybíral pro knihu, a nakladatelství Paseka ji vybralo na obálku. Je to pohled ze čtvrti Ostrov, která dnes už neexistuje. Jediný orientační bod je věž kostela, další záchytný bod viadukt před Bílinským mostem. Trať byla cílem bombardování, vše, co stálo kolem ní, zničili. Ostrov je jedna z nejstarších doložených čtvrtí ve městě, o které se zmiňují písemné prameny už ze čtrnáctého století. Ten, kdo pořizoval fotografii, stál uprostřed dnešního kruhového objezdu pod Větruší.

Podle jakých kritérií jste vybíral fotografie do knihy?

Vybrat fotografie byl těžší úkol než napsat vlastní text, ve kterém jsem mohl zohlednit spoustu drobných objevů, které jsem učinil já nebo mí kolegové. Chtěl jsem, aby záběry byly hodně netradiční. Stovky málo známých obrázků už použili ve svých publikacích Petr Špaček a Vladimír Kaiser. Nejtěžší úkol byl najít fotografi e a pohled na město tak, aby přinesly překvapení. Mohl jsem čerpat ze sbírek v muzeu, kde je spousta nepublikovaných věcí, a zároveň jsem měl možnost uplatnit dary, které jsme získali pro naše muzeum nebo pro webové stránky usti-aussig.net. Snažil jsem se vybírat ze zdrojů, ze kterých mí předchůdci nevybírali. Připomněl jsem ale fotografi e publikované v šedesátých letech a zvolil i snímky z devatenáctého století, které se objevovaly v různých tiscích.

Jaká je největší kuriozita?

Přetištěná obálka knihy o rozvoji města v meziválečném období. Knihu připravovala v roce 1938 ústecká radnice, které vládli němečtí sociální demokraté v Československu, úhlavní nepřátelé nacistů. Jakmile ovládli město nacisté, už vytištěnou knihu zničili. Ke čtenářům se nikdy nedostala. Zachovalo se asi šest exemplářů, které jsou v archivu a v muzeu, a pouze jediný obsahuje titulní stránku. Je na ní kresba čtyř architektonických ikon meziválečného období, pouze jediná už nestojí. Správní budova chemičky, tehdy ještě nedostavěná dostavěná spořitelna, domy na Vlnovce a městská knihovna, která byla ve své době vůbec největší městskou knihovnou. Vážně ji poškodily bomby a po válce zbytek budovy strhli.

Kterých fotografií si osobně úplně nejvíc ceníte?

Cenný je jeden z nejstarších fotografi ckých záběrů na město z roku 1872, přelomová stavba železničního mostu. Nejstarší fotografi e pocházejí z roku 1870, chtěl jsem jich uplatnit víc, ale svojí kvalitou by nebyly přínosem pro čtenáře. Ale nalistují fotografie staré Větruše, nejstarší autentické a u ní vyobrazení města na barokním obraze ze sedmnáctého století nebo fotky ze šedesátých let od významného ústeckého fotografa Adolfa Čejchana, který nedávno muzeu věnoval celoživotní dílo.

Podnikatelé ze začátku dvacátého století a první republiky byli, soudě dle jejich sídel od renomovaných architektů, kultivovanější a kulturnější.

Je to neskutečné srovnání, když se člověk podívá do minulosti, co tady po boháčích zůstalo. To byly podnikatelské špičky Ústecka, ale zároveň špičky Rakousko-Uherska. Tihle lidé město velmi výrazně poznamenali, vily jim stavěli opravdu renomovaní architekti většinou z Vídně, z Berlína. Nebyla to většinou pronikáním, progresivní architektura, ale měla velkou úroveň uměleckou a řemeslnou. Je smutné, že mnoho lidí, kteří přišli k penězům nebo je vydělali poctivě podnikáním, která si nechá dům postavit podle katalogového projektu bez širší zodpovědnosti k veřejnému prostoru. Tehdejší podnikatelé nestavěli jenom vily, ale budovy, které souvisely s jejich podnikáním, průmyslové objekty. Kladli důraz na architektonickou hodnotu, nejen na hodnotu provozní. To se dnes úplně ně vytrácí, hlavním kritériem je vydělávání vání peněz. Jakákoli kulturní nadstavba toho objektu, která není potřebná k jeho funkci, je zbytečná investice, což je velká tragédie. Je pozoruhodné, že tehdejší podnikatelé nahrazovali dnešní sociální systém, který je na bedrech státu, stavěli podnikové byty, knihovny, podniková zdravotní střediska, domky pro své zaměstnance, lázně. Byla to pro ně příležitost, jak se prezentovat. Firma dávala najevo, že je ekonomicky silná, kultivovaná a že má vliv na město.

Dovedete si představit na jejich místech dnešní podnikatele?

Já si to hrozně rád představuji. Ale bohužel je velmi málo těch, kteří jsou ochotni takto velkoryse vstoupit do veřejné sféry. Vzácně už se zjevují případy podnikatelů, kteří vydělávají tolik peněz, že už nejsou schopni je pro uspokojení svých potřeb rozumně utratit a cítí možnost ovlivnit veřejný prostor vlastní investicí. Zatím tu převažují případy nekultivovaných, byť bohatých, podnikatelů, kteří naopak naše město zatížili nevkusnými stavbami a jejich kapitál z toho není čitelný. Naopak. Kdybychom se na to podívali zrakem předválečného období, pak bychom si řekli, že už o tom podnikateli něco víme, že je bezohledný a nezáleží mu na tom, co si o něm lidé myslí.

V závěru knihy děkujete své roční dceři Žofii za hlasitou podporu…

Když jsem po nocích dopisoval knihu a ona křičela, byla skutečně velmi přítomna tvorbě knížky. Když jsem měl příležitost knihu někomu věnovat, tak mě napadla jako první.

MARTIN KRSEK

* Vystudoval obor kulturně-historická regionalistika se specializací stavební historie na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně.
* Od poloviny devadesátých let pracuje jako novinář, publicista a scénárista.
* Od roku 2007 je historikem Muzea města Ústí nad Labem.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video