Uvidíme zítra

Napadlo mě to při čtení článku „Italští vědci navrtají sopku“. Přestože se v článku nakonec přece jen objevil nesmělý názor, že navrtat aktivní sopku kousek od Neapole je fakt kravina, protože to může způsobit i zemětřesení, celkové vyznění bylo asi ve smyslu: zase jedna správná parta koumáků dostala odvážný nápad.

Donutilo mě to přemýšlet o tom, co by si asi myslel náhodný návštěvník planety Země, který by se o stav vědeckého poznání jejích obyvatel zajímal z titulků zpravodajství. Musel by nutně dojít k závěru, že jejich věda je naprosto šílená („Slyšet nosem? Podle vědců to není nemožné.“), netrpí zbytečným sentimentem („Pod myší gilotinou: useknutá hlava žije jen pár sekund.“) a vždy nachází jednoduchá a efektní řešení i těch největších problémů („Globální oteplování by mohla zpomalit malá nukleární válka.“). Možná by si ještě zapnul televizi. A viděl by, jak například zprávu o tom, že podle vědců k Zemi míří asteroid, jehož dopad v budoucnu možná zredukuje lidskou populaci na polovinu, moderátoři v televizním zpravodajství oznamují se stejnou naléhavostí jako sdělení, že podle vědců jsou na prostatu nejlepší brusinky.

Já jsem si jako takovýto mimozemšťan připadal, když před časem spouštěli obří urychlovač částic LHC ve Švýcarsku. Na televizní zprávy v předvečer velkého dne nikdy nezapomenu. „Zítra startuje experiment, který má simulovat podmínky Velkého třesku. Odpůrci experimentu se obávají vzniku černých děr, které pohltí svět, ale většina (!) odborníků je ujišťuje, že se to nestane, protože se vzniklé černé díry hned vypaří.“ Pamatuji si, jak moderátor na závěr této znepokojivé zprávy ke své kolegyni se širokým úsměvem pouze dodal: „No, tak uvidíme zítra.“