„Už ve škole jsem všechno pokreslil“ | E15.cz

„Už ve škole jsem všechno pokreslil“

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Na romské rodiče si nepamatuje. Lidé ho našli jako dítě opuštěného na sněhu. Dnes osmapadesátiletý Paly Paštika ohromuje plastickými obrazy.

Paly Paštika je jedním slovem živel. Dokáže bez přemýšlení vytvořit na stěně rozměrný pestrobarevný obraz. Maluje ptáky, stromy, ženy, zvířata. Také cikánské vozy, i když je jako Rom nikdy nepoznal. Barvy míchá s pojivem a lepidlem, používá špachtle.
Hudebník, zpěvák a především malíř právě zdobí plot z plechu jedné stavební firmy v Budějovicích. Když s ním člověk chvíli mluví, má pocit, že svět je neskutečně barevný a krásný a lidé by se měli na sebe usmívat.

To nemáte nikdy vztek?

Ale jo. Někdy jsem nasranej. Lidi si třeba objednají obraz a pak nezaplatí. Dřív jsem měl zlost na diskriminaci. Je všude. Jako černej mám potíže se zakázkami. Štvalo mě to, už jsem se zklidnil.

Vaše obrazy mají ale veselé barvy.

Mám rád modrou, červenou, oranžovou a žlutou. Už jsem ale maloval i obraz se špatnou náladou. Modrého nosorožce prchajícího do pralesa. Někdy mu rozumím.

Lidé vás jako dítě nalezli na sněhu. Co bylo potom?

Vojáci mě našli u Kolína. Ze sirotčince si mě vzali adoptivní bílí rodiče. Hrál jsem na housle, tancoval v souboru. Už ve škole jsem všechno pokreslil, to mě drží pořád. Vyučil jsem se malířem a vzal si cigánku. Bydlíme v Jindřichově Hradci. Máme čtyři dospělé dcery a vychováváme ještě dva vnuky.

To je přímo románový životopis. Kdy jste začal malovat na zdi a na plátna?

Před pětadvaceti lety jsem se potkal s architektem Jiřím Stříteckým. Dojednal mi zakázku v jindřichohradecké Jitřence. Pomalovat diskárnu. Jemu děkuju, že jsem od té doby maloval na různých místech. V budějovickém Mercury centru jsem pokreslil betonové zdi garáží. V Praze maloval v domě Adventistů sedmého dne na Vinohradech. Chtěli obilí, pastýře, beránky. Na vstupní vrata jsem jim ještě nakreslil anděla. Vešla se mu tam jen svislá křídla. V jedné budějovické kavárně mám maják a moře. V čajovně v Zelený ratolesti jsou zase květy, čajové lístky a šálky. To je můj poslední obraz.

Diktují si zákazníci motiv, nebo vše nechají na vás?

Jsou obě možnosti. Ale i tak mám volný prostor. Když maluju, ani nepřemýšlím. Jenom poslouchám hudbu, nejradši Metallicu, a taky si při tom zpívám. Cigánsky ale ne.

Říká se, že jste pokreslil interiér Československé obchodní banky v Budějovicích cikánskými motivy. Pak ale obraz přebílili.

To je pravda a dodnes mě to mrzí. Ten námět chtěli. Cigánský tábor s vozy a koňmi jsem probíral s odbornicí Evou Davidovou, nikdy jsem ho neviděl. Objednal si to jeden ředitel z banky. Po něm přišel druhý. Nejdřív se mu nelíbily u ženských krátké sukně. Když jsem jim udělal delší, řekli, že by obraz rozptyloval úředníky a musel zmizet. Oni je cigáni vůbec rozptylují. Mám ho pořád v hlavě, chci ho udělat někde znovu. Byly na něm portréty mých čtyř dcer, známí je poznali.

Malujete i portréty?

Určitě. Taky ženské akty. Ty se mi líbí. Ale podle fotek, jinak by mi to manželka zatrhla. Teď studuju anatomii těla z knížek. Taky mám novou zakázku v Budějovicích. Mám pomalovat plot z plechu stavební firmy. Chtějí kopretiny a kytičky. Je dlouhý dvě stě padesát metrů.

Prozraďte, cítíte se v životě víc jako Rom, nebo Čech?

Jako člověk. A na každém hned poznám, jaký je a jak to myslí.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video