Mayská posedlost podsvětím a kvantová fyzika? To přece nejde dohromady. Konec světa by byl ještě pochopitelný, ale co má tohle všechno dohromady znamenat? To, že některé jevy kvantové fyziky jsou patrné i v našem makrosvětě. Za příhodných podmínek. A trpělivosti.
Jestliže starověké civilizace vznikaly na místech příhodných pro jejich rozvoj, dá se říci, že Mayové vybudovali svoji civilizaci navzdory okolním podmínkám. Poloostrov Yucatán není delta řeky Nilu nebo žírná nížina mezi Eufratem a Tigridem. Spíše to je pravý opak, ale přes to všechno tu po dlouhá staletí vzkvétala mayská civilizace.
Svůj vrchol prožívala mezi lety 800 a 900 našeho letopočtu. Potom Mayové z neznámého důvodu všechno opustili a rozštěpili se na několik frakcí. Definitivní konec pak znamenal příchod konkvistadorů po roce 1520. Bohužel to také znamenalo zničení velkého množství mayských svitků, které byly považovány za pohanské a spáleny.
Ale něco se přece jenom zachovalo. Díky tomu víme, že Mayové byli velmi vyspělí v matematice a astronomii, že uvažovali o vesmíru složeném ze tří částí – nebe nad hlavou, země kolem nás a podsvětí pod nimi. Krasové podloží Yucatánu je doslova provrtané spoustou jeskyní a hlubokých propastí, krasových závrtů naplněných vodou – cenotes. Do těchto míst ukládali Mayové ostatky svých mrtvých, shazovali do nich lidské oběti krvežíznivým božstvům. V temnotě a tichu jeskyní meditovali a možná viděli konec světa, okamžik, kdy se tma podsvětí spojí se světlem nebe.
Cykly a cenotes
Mayové používali pro datování čtyři různě dlouhé datové cykly. Okamžik, kdy se potkávaly konce dvou a více cyklů, považovali za špatné znamení a znásobili počet lidských obětí a náboženských obřadů, aby odvrátili konec světa.
Ovšem kdo to za ně udělá letos, když jsou Mayové jako civilizace jenom vzpomínkou v muzeích a jejich chrámy v džungli turistickou atrakcí? Nikdo; a i kdyby se někdo pokusil, určitě neodvrátí to, co se stane. Problém totiž leží mimo naši planetu a jeho předzvěst bylo možné v určitém období sledovat právě v hluboké temnotě cenotes.
Když se podíváte do soudobých největších laboratoří pro detekci vesmírných částic, najdete ohromné nádrže plné vody. V dokonalé temnotě hluboko pod povrchem země je pečlivě sledují neúnavné oči tisíců kamer. Existuje totiž šance, že se prolétající částice srazí s jádrem nějakého atomu a vyprodukuje tak charakteristický záblesk. Pro tyto částice je jinak celá masa Země v podstatě průhledná a prolétají skrze ni bez odporu. Jedná se o populární neutrina a o celou škálu dalších, mnohem exotičtějších částic, mezonů, které se skládají z hmoty a antihmoty. Právě na ně mají tyto detektory políčeno.
Soudě podle sporných překladů textů uvnitř mayských pyramid byly kolem roku 970 cenotes náhle plné světla. V současné době by to bylo ohromné divadlo pro vzrušené vědce pátrajících po zdroji tak silného proudu částic. Maye to samozřejmě vyděsilo – možná natolik, že opustili vše, co měli, a odešli pryč. Do hor, daleko od cenotes věštících záhubu.
Hrozba nad naší hlavou a paradox kvantové fyziky
Pojďme na chvíli pryč od Mayů. V kosmickém měřítku co bys kamenem dohodil, pouhých 153 parseků daleko plane pekelná výheň Betelgeuze, jinak též Alfa souhvězdí Orion. Je to červený veleobr s hmotností okolo dvaceti Sluncí. Dost na to, aby skončil svůj pokročilý život velkolepou explozí supernovy.
Ještě blíže k nám putuje vesmírem poměrně nenápadná hvězda Adhara, jinak též epsilon Velkého psa. Zajímavé je, že sluneční vítr z této 120 parseků vzdálené hvězdy vane až do naší Sluneční soustavy. Je to sice velmi řídký plyn, ale přesto dosti významná masa částic, která leží mezi naší soustavou a rudým veleobrem Betelgeuze.
Je obecně známý fakt, že tvrdé záření této hvězdy dlouhodobě ionizuje tento mezihvědzný plyn. Důležitý je ale objev, který učinili vědci z univerzity v Temešváru – že excitované částice slunečního větru mohou splňovat podmínky Béllovy nerovnosti.
Tady by do hry vstupovalo „strašidelné“ působení na dálku, paradox EPR, jak ho nazval Einstein. Tento veliký fyzik se nikdy nesmířil s kvantovou fyzikou a tento paradox strašidelného působení na dálku zformuloval ve snaze vyvrátit kvantové teorie. Ale jev EPR byl v praxi pozorován a potvrzen a dnes funguje jako základ teleportace částic.
Co to má společného s ohňostroji v jeskyních cenotes? Podstatou EPR jsou dvojice částic, pocházející z jednoho zdroje a cestující klidně na opačnou stranu vesmíru. Pokud se nastaví stav jedné z částic, okamžitě dojde k nastavení stavu u druhé částice. Opět klidně přes celý vesmír. To proto, že obě částice jsou spolu na dálku kvantově provázány.
Teď se dostáváme k tomu, jestli mohli Mayové pozorovat v cenatos konec světa. Rudý obr Betelgeuze je totiž na samém sklonku svého života a chystá se k výbuchu. A kdyby bouchl, dozvěděli bychom se to až za 600 let, kdy bychom pozorovali první známky exploze. Ano, tak dlouho k nám letí světlo z této hvězdy. To ovšem neplatí pro EPR jev. Pokud se střetnou čela rázových vln, předcházejících vnitřnímu kolapsu jádra hvězdy s ionizovaným proudem částic ze slunečního větru Adhary, může se tento jev přenést ihned na druhou stranu. Bouřlivé vysokoenergetické zničení jedné části páru EPR způsobí explozi i na druhé straně. A tohle mohli pozorovat dávní Mayové v temných hlubinách cenotes.
Kdy přijde konec?
Kdyby se jednalo opravdu o čelní vlnu exploze supernovy, už bychom tu nějakých 400 let nebyli. Až vybuchne Betelgeuze, síla exploze bude stačit pro vyhlazení všeho živého na naší planetě.
Samotné děje v jádře hvězdy ale nemůžeme pozorovat přímo v reálném čase, protože kvůli hustotě jádra a drtivé gravitaci to i fotonům trvá dlouhou řadu let, než se dostanou z jádra ven. Pro neutrina ale toto omezení neplatí. Pokud v jádře došlo k velkému kolapsu, byl by to právě gigantický tok neutrin, který by to prozradil.
Postupný kolaps jádra veleobra provázejí opětovné záblesky neutrin a tvrdého záření. Jenže až posledních čtyřicet let máme k dispozici prostředky pro pozorování. Pokud k tomu došlo dříve a teď k nám letí podsvětelnou rychlostí čelo výbuchu supernovy, dozvíme se to nejspíše až v okamžiku příchodu. To proto, že už nemáme výhodu EPR. Dárky tedy letos na vánoce určitě nakupte, ale nelze vyloučit, že už nebude nikoho, kdo by je pod stromeček dal.
Pro přemýšlivé: Betelgeuze je vzdálená 150 pc a Adhara 120 pc. Jak k nám mohou doletět částice v podobě EPR, když to není v polovině cesty?
Odpověď: Částice, do kterých narazí čelo vlny neutrin směřující směrem k Zemi, skončí zablýsknutím v hlubokém kosmu. K nám dorazí EPR od těch, které potká čelo vlny až poté, co na své cestě vesmírem minou rudého obra a pokračují směrem od Země do hlubokého vesmíru.
VTM.cz společně s E15.cz vám přejí pěknou neděli 1. dubna.
