Územní souhlas jako správní rozhodnutí
Územní souhlas byl určitou alternativou vůči územnímu rozhodnutí a jeho vydání představovalo oproti procesu vydání územního rozhodnutí procesně jednodušší postup.
Územnímu rozhodnutí i územnímu souhlasu bylo společné, že s ohledem na § 76 odst. 2 stavebního zákona musel žadatel (stavebník) dbát požadavků uvedených v § 90 tohoto zákona. Proces vydání územního souhlasu lze přirovnat k souhlasu s provedením ohlášené stavby, terénní úpravy nebo zařízení (ustanovení § 106 stavebního zákona), jehož vydání opět znamená jednodušší variantu oproti řízení o vydání stavebního povolení. Co se týče formální povahy tohoto úkonu (územního souhlasu), převládal dosud názor, že nejde o klasické správní rozhodnutí, ale pouze tzv. jiný správní úkon vydávaný podle části čtvrté správního řádu jako např. vyjádření nebo stanovisko. Tento názor podstatně ztěžoval, resp. znemožňoval uplatnění opravných prostředků proti vydanému územnímu souhlasu, včetně soudního přezkumu. Institut územního souhlasu byl do českého stavebního práva zaveden novým stavebním zákonem s účinností od 1. ledna 2007 a cílem bylo zjednodušení právní úpravy. Od počátku ho však provázely značné problémy a některé stavební úřady byly k jeho používání značně rezervované.
#####Zásadní verdikt správního soudu
Na počátku letošního roku vydal Nejvyšší správní soud zásadní judikát sp. zn. 1 As 92/2008 - 76, kterým judikoval, že územní souhlas má stejné právní účinky jako územní rozhodnutí, když se od územního rozhodnutí odlišuje pouze tím, že územní souhlas se vydává ve skutkově a procesně jednodušších případech, které mají bezkonfliktní povahu. Nejvyšší správní soud zdůraznil ust. § 192 stavebního zákona, podle kterého se na postupy a řízení použijí ustanovení správního řádu, není-li stanoveno jinak. Proti vydanému územnímu souhlasu jsou proto přípustná odvolání osobami, které tvrdí, že jsou dotčeny na svých právech, a stavební úřad vydal územní souhlas bez jejich souhlasu, tedy v rozporu se zákonem. Opačný výklad, podle něhož územní souhlas rozhodnutím není, by takovýmto osobám odejmul možnost svá práva ochránit stanoveným postupem u správního orgánu a odňal by jim i právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Zajímavé bylo také skutečné pozadí soudního sporu, který se dostal před soud. Spoluvlastníkům bytového domu se nelíbilo, že v jejich sousedství bylo na vedlejší dům instalováno technické zařízení mobilního operátora (tzv. základnová stanice GSM sítě). Napadli proto vydaný územní souhlas odvoláním a stížností podle správního řádu. Když neuspěli, podali tzv. „postup podle § 156 odst. 2 správního řádu“, kterým lze napadnout vyjádření, osvědčení nebo sdělení správního orgánu, jež je v rozporu s právními předpisy. Krajský úřad odbyl jejich návrh sdělením, že se ztotožňuje se závěry prvoinstančního stavebního úřadu. Sdělení krajského úřadu napadli stěžovatelé žalobou u soudu, který jejich žalobu zamítl s pochopitelným zdůvodněním, že se nedomáhají přezkoumání správního rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., nýbrž pouhého sdělení, které správním rozhodnutím není. Usnesení krajského soudu bylo poté napadeno úspěšnou kasační stížností, jejímž výsledkem je popsaný judikát.
#####Praxe ukáže dopad revolučního rozhodnutí
Územní souhlas je tedy nově rozhodnutím podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního (lze ho napadnout žalobou u soudu) a správním rozhodnutím podle ustanovení § 9 a 67 odst. 1 správního řádu. Výše popsaný judikát je nutno považovat za velmi významný, neboť povaha územního souhlasu nebyla doposud judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena (většinou bylo akceptováno, že nejde o správní rozhodnutí s možností řádných nebo mimořádných opravných prostředků). Judikatura Nejvyššího správního soudu za posledních několik měsíců dokazuje, že není ještě zdaleka ustálená a k soudu se s kvalitními žalobními argumenty vyplatí chodit. Otázkou zůstává, jak se s faktem, že proti územnímu souhlasu je přípustné odvolání i žaloba, vypořádá praxe.
